Máme-li se zabývat lepidly, je také dobré pouvažovat nad tím k čemu je vlastně používáme. V případě lepidel je to vcelku jasné: lepidla používáme ke spojování dílů. To, že existuje více druhů lepidel lze přičítat především tomu, že existují různé typy materiálů, které je třeba spojovat a různé nároky jsou také kladeny na pevnost spojů. V běžném modelářství nás nejčastěji potká následující:

a) spoj plast-plast (myšleno spojování nenabarvených dílů z tvrzeného polystyrenu – tedy materiálu, který běžné modelářské lepidlo naleptává)

Tyto spoje nejčastěji řešíme vhodně dávkovaným modelářským lepidlem, které zajistí dostatečnou pevnost spojů. Vhodné dávkování spočívá ve snaze vyhnout se dlouhému prosychání spoje a to hlavně v případě, kdy je vzniklý spoj třeba dále tmelit či nějak začišťovat. Zejména hustá modelářská lepidla mají snahu změkčovat materiál v okolí spoje ještě dlouhé hodiny a dny po jeho aplikaci, což je komplikací jak pro začišťování spoje tak i jeho barvení. Není vzácností, že opracovaný a přebroušený spoj se vlivem přebytečného lepidla naneseného do spoje či útrob dílu (blok motoru, vzduchojem, palivová nádrž) začne propadat klidně i týden po slepení dílů a to v okamžiku, kdy je díl již dávno nabarvený a nalepený na modelu. Na spojování nebarvených plastových dílů ze stavebnice lze bez okolků používat i lepidlo vteřinové. Urychlené schnutí je jasnou výhodou, nevýhodami je pak sice pevný, ale křehký spoj a navíc poměrně krátká doba, po kterou lze ještě měnit vzájemnou polohu dílů a opravovat tak geometrii modelu. Křehkost spojů při používání vteřinového lepidla je možné potlačit vhodnou volbou lepidla.

b) spojování nabarvených plastů – v tomto případě jde o spoje, na které klasické modelářské lepidlo ne zcela funguje

Spojování nabarvených dílů je poměrně ošidné. Klasické modelářské lepidlo k této činnosti prakticky nelze použít, neboť naneseme-li lepidlo na nabarvený povrch, lepidlo je od materiálu dílu odděleno vrstvou barvy a dané díly se dostatečně dobře nespojí. V případě použití méně odolné barvy a agresivnějšího lepidla je sice možné takto díly spojovat, ale pevnost spoje je i tak problematická. Jinou možností je očištění kontaktních ploch od barvy – v tom případě je možné klasické rozpouštědlové lepidlo použít, ovšem to nemusí být ve všech případech tak snadné. V tomto případě lze použít lepidlo vteřinové, v některých případech je výhodné i lepidlo dvousložkové.

Problematické je lepení barvených dílů i z důvodu nedostatečné přilnavosti barvy k podkladovému povrchu. Když k sobě lepíte dva nabarvené díly vteřinovým lepidlem, lepíte k sobě vlastně dvě vrstvy barvy, neboť lepidlo zprostředkovává vazbu mezi nabarvenými povrchy (skrze barvu na k podkladovému plastu nepronikne). Dojde-li v místě spoje ke zvýšenému namáhání, praskne spoj tam, kde je vzájemná vazba nejslabší a nejčastěji se stane to, že jedním dílem utrhnete z druhého veškeré lepidlo i s kusem barvy. To se dost špatně se to opravuje.

c) spoje plast – kov

Spojování plastových dílů s kovovými, bez ohledu na to jsou-li díly nabarvené či nikoli, je asi nejproblematičtější partií lepení, která vás na modelu potká. Důvod je prostý: na kovových dílech, které mají poměrně hladký a jemný povrch, nedrží špatně nejen barva, ale i lepidlo samotné. Kombinace lepení nabarveného leptu situaci ještě zhoršuje. Na druhou stranu je jasné, že s tím nemůže být zase až takový problém, protože použití leptů se dnes v podstatě není možné vyhnout a pracuje s nimi většina modelářů, takže zajisté existuje způsob jak se s věcí vypořádat. Nejvhodnějším způsobem je opět vteřinové lepidlo, ovšem s důrazem na jeho kvalitu, neboť takovéto spoje jsou velice náročné na pevnost (asi nechcete, aby vám díly z modelu opadaly po přejetí prvního kanálu cestou na premiérovou výstavu) a plocha takovýchto spojů bývá často velice malá (někdy jen tloušťka plechu, která běžně činí 0,16 mm), takže výsledná pevnost má jistá omezení.

d) spoje kov-kov

Pro spoje kov-kov, se kterými se nejčastěji setkáte při vzájemném spojování leptaných dílů, platí víceméně to samé jako pro spojování plastových a kovových dílů - kvalitní vteřinové lepidlo. Na rozdíl od plastů je však možné v případě leptů využít tradiční metodu pro spojování kovů. Prosím, aby přítomní svářeči schovali elektrody a odložily kukly stranou – díly nesváříme, ale pájíme. Přiznám se, že tento způsob spojování dílů jsem doposud nepotřeboval, nicméně vím o jeho existenci a je dobré ho zde zmínit zejména proto, že to je vhodný způsob ke spojování leptaných dílů v případě, že je od vytvořeného spoje třeba vyžadovat pevnost a stálost (například při riziku zvýšeného namáhání spoje), což vteřinové lepidlo zajistí pouze v omezené míře.

e) Spoje resin-resin, resin-plast, resin-kov

Při spojování odlévaných dílů z polyuretanu je situace podobná (ale přece jen trochu lepší) jako při práci s kovovými díly. Resinové díly modelářské lepidlo nenaleptává, takže jej nelze použít. Bez problémů je ale možné díly lepit pomocí vteřinového lepidla. Rizikové jsou opět namáhané spoje, neboť jsou přes svojí pevnost poměrně křehké. O spojích, u nichž předem známe riziko zvýšeného namáhání, není od věci zajistit vyztužení tohoto spoje vlepením kovových (drátových výztuh) do předem předvrtaných otvorů. Je-li třeba, lze užít opět i lepidlo dvousložkové.

f) lepení čirých dílů

Ačkoli lepení čirých dílů spočívá ve spojování barvených nebo nebarvených plastových dílů (tedy spoje popsané v odstavci a,b), jsou specifické čiré díly především svojí průhledností a náchylností k poškození či znečištění lepidlem či jeho výpary. Z těchto důvodů je lepení dílů klasickým modelářským lepidlem poměrně rizikové a to samé platí i pro lepidla vteřinová, u kterých jsou rizikové především jejich výpary. Z těchto důvodů je poměrně bezpečné vlepovat čiré díly méně agresivnějšími lepidly. Klasikou v tomto je Humbrol Clearfix ovšem svoji práci udělá i starý dobrý Herkules. Pro větší pevnost spoje je možné využít také dvousložkové epoxidové lepidlo, které je po zaschnutí čiré a žádné výpary, které by zanechávaly v okolí spoje stopy, neprodukuje.

Přiznám se, že si většinou troufám na několika místech čirý díl (kvůli pevnosti výsledného spoje) nejprve „nabodovat“ vteřiňákem a pak ho teprve po celém obvodu lepit nějakým bezpečnějším lepidlem, ovšem upozorňuji na to, že jde o celkem adrenalinovou disciplínu a nedoporučuji ji slabším povahám.

g) speciální případy

Sem bychom mohli zahrnout veškeré ostatní případy jako lepení papíru, dřeva a kdovíčeho. Taky bychom sem mohli zařadit lepení plastů, které nelze lepit klasickým modelářským lepidlem a které nelze bez předchozí úpravy dost dobře lepit ani vteřinovým lepidlem (polypropylen, polyetylen). V kontextu tohoto seriálu už jde ale o poměrně speciální případy, se kterými se začátečník nesetká. Zatímco dřevo a papír jsou relativně rozumně „pořešit“ širokým spektrem lepidel od Herkulesu přes vteřiňák až po lepidla dvousložková, tradiční metody lepení selhávají u výše zmíněných plastů, kterým je nejlepší se úplně vyhnout (nepoužívat je jako materiál pro přestavby modelů a podobně). Když není zbytí, jsou na trhu k dostání speciální tekutiny (primery), které mají za účel povrch tohoto materiálu na styk s lepidlem připravit. Po jejich nanesení na povrch je pak možné s těmito materiály za pomocí kyanoakrylátového lepidla pracovat a normálně je lepit.