Úvodem

Snad při každé stavbě model kamionu zmiňuji alespoň pár základních činností pro ztvárňování kabeláže. Kabeláž samotná není v krabičkovém modelu nijak ztvárněná, modelář ji musí prakticky od nuly vytvořit sám a lze ji tedy považovat za jistou nadstavbu základních modelářských technik, nicméně vzhledem k tomu jak výrazná kabeláž na skutečném vozidle je, jde o partii, která je natolik významná, že je důležité se jí věnovat v samostatném článku. Tvorba kabeláže je (hned po nápravě chyb stavebnice) prvním krokem na cestě k přiblížení modelu skutečnosti a na výsledný vzhled modelu má velice pozitivní vliv. Dá se říct, že kabeláž je tím prvním, čím by se měl modelář zabývat po tom co zvládne základní modelářské techniky.

Poněvadž je toto téma rozsáhlé, rozdělím ho do tří částí. V tomto díle se budeme věnovat obecným informacím, které s kabeláží na modelech souvisí (z čeho se kabeláž skládá, z čeho ji lze vyrobit a jak je to s jejím barvením). V následujícím díle budou následovat konkrétnější informace zaměřené na to jak kabeláž na modelu ztvárnit, v jaké fázi stavby modelu se jí zabývat a jakými kroky se lze dopracovat k výsledku. Třetí díl pak obrázky přiblíží kabeláž na skutečném vozidle.

Co je to kabeláž?

Termínem kabeláž (který, ač je v kontextu modelářství běžně využívaný, není příliš přesný neboť svým významem zahrnuje především kabely tedy elektrické vodiče) jsou v tomto textu myšleny veškeré kabely a elektrické svazky ale v neposlední řadě také hadice a potrubí představující na skutečném vozidle rozvody tlakového vzduchu, nafty a další nutná vedení pro funkci nákladního automobilu, zejména okruhy posilovače řízení a spojky. Angličtina má pro kabeláž hezký výraz „wiring and piping“, tedy doslovně přeloženo jako „kabeláž a potrubáž“, my se podržíme ustáleného termínu kabeláž.

Kde se kabeláž vyskytuje?

Ve výskytu kabeláže je právě ta potíž. Vyskytuje se totiž všude. Zejména pak v rámu, okolí motoru a náprav. Celý nákladní automobil je prodchnutý stovkami metrů kabelů a hadic. Starší nákladní automobily méně, moderní automobily více. Tak nebo tak je však kabeláž na nákladních automobilech velice dobře patrná, stačí jen obejít kabinu a nahlédnout mezi podélníky, a stejně tak je patrná její absence na modelech. Proto je důležité aby se její tvorbou modeláři zabývali. Ne všechny stavebnice obsahují maketu motoru. Ten je v následujícím textu zmiňován, ovšem nemáte-li ho na svém modelu, kroky související s motorem jednoduše vynechejte.

Co je ke tvorbě kabeláže zapotřebí?

Tvorba kabeláže není po manuální stránce nijak zvlášť náročná. Vyžaduje pouze trpělivost a pečlivost. Není k ní zapotřebí znalosti žádných zásadních modelářských technik ani žádného zvláštního nářadí. Materiál k ní potřebný (který podrobně probírá následující kapitola) se dá obvykle pořídit buď úplně zadarmo a nebo jen za pár korun.

Podstatně horší, a to na počátku trápí většinu modelářů mnohem víc než cokoli jiného, je fakt, že pro ztvárnění kabeláže je nutné mít alespoň základní technické znalosti a představu o fungování nákladního vozidla jako celku. Teprve pak je dobré začít uvažovat nad tím kde a jaké rozvody má smysl na modelu ztvárňovat. Je jasné, že většina modelářů takové znalosti nemá a třeba je ani mít nechce. I přesto lze kabeláž na modelu přesvědčivě ztvárnit. Nemusíte přesně vědět odkud a kam jaká hadice vede a k čemu slouží každý jednotlivý svazek. Stačí si pouze obstarat potřebnou fotodokumentaci, ze které bude rozložení hadic a elektrických svazků v rámu vozidla patrné a podle které se ji pokusíte na modelu zpracovat. Velice užitečná jsou nejrůznější schémata vzduchových rozvodů a elektroinstalace, z kterých se alespoň rámcově dozvíte co kam vede a která místa bývají na vzduchové rozvody a elektroinstalaci napojována. Ve většině vozidel je vzduchových a elektrických rozvodů tolik, že nikdo nebude zkoumat, vede-li daná hadice z místa A do místa B či nikoli, takže často nemá smysl se zabývat každou jednotlivou hadičkou a postačí vytvořit v rámu vozidla alespoň jejich přibližné ztvárnění.

Pro ty, kteří se chtějí o technice něco dovědět a mají zájem systémům nákladních automobilů porozumět jsem v minulosti napsal několik článků, které danou problematiku popisují. Tím nejucelenějším je soubor tří článků, které se objevily v časopise Modelář v číslech 04/2012, 05/2012 a 06/2012. Tyto články popisují obecnou konstrukci nákladních automobilů tak jak je dnes známe spolu se všemi hlavními systémy a součástmi, které tato vozidla používají a jejich prostřednictvím se lze dopátrat alespoň k základní představě o funkci nákladního vozidla jako celku. Užitečné informace o jednotlivých rozvodech lze získat studiem příslušných schémat (zejména elektrických a vzduchových rozvodů), které jsou obvykle součástí technické literatury k danému typu vozidla.

Z čeho se kabeláž skládá?

Kabeláž se na modelech nákladních automobilů (podobně jako na skutečných vozidlech) skládá z následujících součástí:

- Kabely a hadice
- Spojovací uzly (kolena, matice, šroubení)
- Příslušná zařízení pracující s tlakovým vzduchem a elektřinou apod. (vzduchové regulační ventily, snímače, čidla a podobně)
- Sponky, stahovací pásky a upínací body kabeláže

Uveďme si nyní stručnou charakteristiku každé z výše uvedených součástí a také materiály, ze kterých je lze vyrobit.

1) Kabely a hadice

Jde o samotné rozvody, ať už jde o rozvody vzduchu v ocelováých trubkách či plastu, rozvody nafty, hydraulického oleje nebo rozvody elektrické. V případě elektrických kabelů lze navíc hovořit o celých svazcích uložených často v ochranných „husích krcích“, které snadno poznáte podle vroubkované struktury.

V plastikovém modelářství je několik oblíbených zdrojů materiálu pro tvorbu kabeláže a je jedno zdali jde o imitaci hadičky nebo elektrického kabelu. Tím základním zdrojem materiálu jsou samozřejmě nejrůznější elektrické vodiče, cívky a elektrická zařízení obecně, která obsahují velké množství drátů a kabelů nejrůznějších barev a průměrů. Jsou nejčastěji z mědi, dají se najít také dráty hliníkové či ocelové. Pracuje se s nimi dobře a dají se použít jak pro imitaci ohebných hadic a kabelů tak i ocelových trubek. Použít se dají jak dráty s bužírkou tak i bez bužírky a obstarat se dají v průměrech od několika milimetrů (pro naše potřeby cca 1 mm a méně) až po jemná vlákna s tloušťkou menší než je síla lidského vlasu.

Kromě drátů samotných se dají použít také bužírky samotné (není problém je z drátů stáhnout v dostatečné délce), které jsou pružné a dá se s nimi dosáhnout odlišných výsledků než s dráty samotnými, zejména plynulých ohybů, které jsou charakteristické pro moderní plastová potrubí.

Jiným zdrojem materiálu jsou tenké gumičky o průměrech v řádu desetin milimetrů (řádově cca 0,5, 0,8, 1 mm), které jsou k dostání jako zvláštní materiál pro modeláře, ale jistě nejsou vyráběny přímo pro ně a zřejmě by se daly vypátrat i jinde než přímo v modelářských prodejnách. Tyto gumičky jsou opět velice flexibilní a oproti běžným bužírkám mají viditelně menší průměr, takže se dají použít pro ztvárňování jemnější kabeláže.

Běžně dostupným zdrojem materiálu pro kabeláž jsou silonová vlákna. Jejich výhodou je široká škála nabízených průměrů a možnost obstarat si je i v černé barvě, která tak nevyžaduje již žádnou dodatečnou barevnou úpravu. Obstarat se dají v rybářských potřebách a na jednom klubíčku najdete dostatek materiálu na několik modelářských životů.

Materiálem, kterým jsou často na plastikových modelech letadel či bojové techniky ztvárňovány ohebné hadice a kabely nejmenších průměrů jsou olověné dráty. Ty se dají obstarat (opět v prodejnách s modelářským materiálem nebo v potřebách pro rybáře) i v průměrech několika málo desetin mm (běžně i 0,2mm) a s jejich pomocí se dají vytvořit i velice jemné hadice s plynulými a přirozenými ohyby.

Pro oplétané, tzv. pancéřové, hadice lze použít nejrůznější slabé textilní šňůrky a provázky, nejčastěji dostupné v galanterii a mnoho takových produktů nabízí modelářům také firmy zaměřené na doplňky pro modely osobních automobilů.

U materiálů, ze kterých jsou vyrobené rozvody na skutečném vozidle bych se rád krátce zastavil. Na první pohled vás nemusí napadnout, že mezi kabelážemi jednotlivých vozidel mohou panovat v tomto ohledu velké rozdíly. U elektroinstalace žádné zásadní rozdíly nenajdeme, vždy to byly jsou a budou klasické dráty s izolací vedené buď zvlášť, ve svazcích nebo chráničkách (husích krcích). Mění se snad jen množství a tloušťka jednotlivých svazků. Dávno pryč jsou ty doby, kdy jediným svazkem v rámu byl několikažílový kabel pro zadní světla.

Větší rozdíly se ovšem dají vypozorovat v případě vzduchových rozvodů. Ty byly totiž v minulosti, řekněme do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, běžně vyráběny z oceli a měly tedy formu ocelových trubek s převlečnými maticemi a těsněním fíbrovými, měděnými nebo hliníkovými těsnícími kroužky. Byly pevné a přesně naohýbané, aby přesně sedly na své místo. Takové trubky měly tedy často přesné rovné úseky, ostré rohy, v případě potřeby měl jejich tvar pochopitelně tvar nějaké obecné křivky. S postupem času ovšem ocel z nákladních automobilů, resp. jejich vzduchových rozvodů začala mizet. Byla nepraktická, těžká, vzdušná vlhkost způsobovala korozi vnitřních ploch trubek, která byla zase zdrojem nečistot ucpávajících jednotlivé uzly a ventily, její výroba byla drahá a záměna jednotlivých dílů potrubí nebyla vzhledem ke specifickému tvaru možná. Tehdy se začaly objevovat plastové vzduchové hadice o průměrech řádově 6,8,10 mm (v závislosti na použití), které byly spojovány převlečnými maticemi a těsněny dotykem kuželových ploch na spojovacím uzlu a kužílku nalisovaném na konci plastové hadice. K výrobě libovolné hadice tak stačilo jen samotná hadice, převlečná matka, prstýnek a kužílek, které se daly při montáži sestavit a nalisovat prostým utažením matky ke spojovacímu uzlu. Dřívější alternativou k plastovým hadicím byly hadice gumové s nalisovanými koncovkami, které svým vzhledem odpovídají hydraulickým hadicím. Plastové i gumové hadice mají jedno společné a to je od ocelových trubek odlišuje: jsou ohebné, takže mohou zaujmout prakticky libovolný tvar. Snadno je lze proplétat rámem, jsou poddajné a v případě potřeby, mají-li odpovídající délku, se dají zaměňovat. Takové vzduchové rozvody, na rozdíl od ocelových, pak postrádají přesné a rovné úseky, ostré rohy a mohou působit více neuspořádaným dojmem. Rozdíly ve tvaru hadic z PVC a gumy a ocelových trubek je na nákladních automobilech jasně patrný a stejně tak je dobře postřehnutelný i na modelech, takže má jistě smysl se těmito rozdíly zabývat a před započetím prací na kabeláži si zjistit informace o provedení rozvodů na skutečném vozidle.

2) Spojovací uzly

Pod pojmem spojovací uzly si představte zejména nejrůznější závity, kolena, spojky, rozvodné krabičky, šroubení a matice, které jsou většinou přímou součástí hadic nebo příslušných zařízení. Zmiňuji je proto, aby si každý uvědomil, že každá hadice má na svých koncích nějaký spojovací prvek, kterým se připojuje ke zbytku světa. Nejčastěji jde o nějakou formu převlečné šestihranné matice, která se dotahuje klasickým klíčem. Vodiče zase končí konektory či jinak vyvedenými kontakty (plochá očka).

Pro autentické napodobení rozvodů, ať už jde o vzduch, naftu nebo hydraulický olej, je tedy zapotřebí nejen navrtat na příslušné místo otvor, do kterého se dané vlákno vlepí, ale pouvažovat také nad tím, zdali by na konci hadice také nemělo být nějaké šroubení, koleno či alespoň matice. Klasická kolena se dají snadno vyrobit například z kousku silnějšího drátu nebo ohnuté plastové tyčinky, různá šroubení a matice pak z kousků bužírky, nařezaných šestihranných profilů, resinových matic či šestihranů vyražených z plastové destičky. Poměrně velké množství šroubení a spojek vyrábí také firmy zaměřené na stavitele závodních automobilů.

3) Příslušná zařízení pracující s tlakovým vzduchem a elektřinou apod.

Příslušná zařízení, ať už jsou to prvky soustavy elektrické nebo vzduchové, jsou významnou součástí kabeláže, neboť v rámu vozidel je kromě hadic a kabelů nemalý počet jimi napájených zařízení.

V případě vzduchových rozvodů celá sestava začíná mechanickým pístovým kompresorem umístěným na motoru a končí jednotlivými spotřebiči, tedy zejména brzdovými válci, systémem ABS, vzduchovým odpružením nápravy, sedačky řidiče nebo posilovačem spojky. Hlavní prvky této soustavy ve stavebnici obvykle najdete (kompresor, brzdové válce, vzduchojemy), ovšem spoustu drobností v podobě nejrůznějších regulačních a přepouštěcích ventilů již ne. Ty je zapotřebí při tvorbě kabeláže doplnit nejčastěji díly vlastní výroby nebo doplňkovými díly, z nichž ty nejvýznamnější jsou vzduchové ventily od firmy KFS (TQMT-3). Stejně tak je zapotřebí doplnit vzduchové hadice pro návěs spolu se spojovacími kohouty.

Součástí elektrické soustavy je vlastně celé vozidlo, neboť jeho kovový rám tvoří kostru (-) celé soustavy, zatímco kladný pól je výstupem z alternátoru a akumulátorů. Elektrická soustava nákladních automobilů zpravidla pracuje s napětím 24V (americké trucky mají systém dvanácti voltový) přičemž zdrojem napětí jsou obvykle dva 12V akumulátory umístěné společně ve schránce na rámu nabíjené alternátorem poháněným z rozvodů motoru (v minulosti byla ale na obou kontinentech k vidění také čtveřice šestivoltových baterií). Součástí elektrického okruhu jsou pak jednotlivé elektrospotřebiče v podobě snímačů, senzorů, elektro ventilů, elektromotorů a světel ale také rozvodné krabičky, pojistková skříň a podobně. Velká část těchto přístrojů je poměrně malá a je většinou součástí jiného zařízení (elektroventil), je ve stavebnici (světla, schránka akumulátorů) nebo na modelu není viditelná (snímače, čidla), takže není nijak nutné je na model doplňovat a stačí na jejich místo pouze přivést nějaký kabel. Výjimkou jsou snad jen rozvodné krabičky, které se čas od času v rámu vyskytují – ty není příliš složité vyrobit svépomocí z kousků profilů a plastikových destiček. Dílem, který je dobré doplnit jsou také elektrické kabely se zásuvkami pro návěs.

Nezapomínejte ani na další zařízení, která mají své rozvody. Palivová soustava hadicemi vedoucími z palivové nádrže přes palivové filtry do vstřikovacího čerpadla rozvádí po vozidle naftu, hydraulický posilovač řízení je zase dvěma tlakovými olejovými hadicemi napojen na hydraulické čerpadlo na motoru.

4) Sponky, stahovací pásky a upínací body kabeláže

Viditelnou součástí všech potrubí a kabelových svazků jsou na nákladních automobilech také součástky, které je fixují. Často jde jen o obyčejnou izolační pásku, dnes převažují klasické elektrikářské plastové stahovací pásky. Na gumových spojkách na potrubích na motoru jsou zase běžné kovové sponky se závitem a stahovacím šroubem (v angličtině dle vynálezce často zvané „jubilee clips“). I ty lze na modelech znázornit a představují velice hezký detaily. Pro méně exponovaná místa často postačí naznačit sponku nebo pásku úzkým proužkem izolační pásky, kterou lze obepnout a spojit několik drátků, na potrubí chladícího okruhu motoru se dají dobře použít leptané kovové sponky, které vyrábí několik firem zaměřených na doplňky pro stavitele závodních automobilů.

Zbarvení kabeláže a rozvodů

Důležitou kapitolou o kabeláži je její zbarvení. To může být různé a záleží vždy na konkrétním vozidle a podmínkách, za kterých bylo vyrobeno a provozováno. Tyto informace je dobré mít k dispozici ještě před započetím prvních prací na modelu a věnovat jim náležitou pozornost, neboť barevné provedení kabeláže na modelu je stejně důležité jako její faktické provedení.

Bavíme-li se o vzduchových rozvodech vedených v ocelových trubkách, v drtivé většině případů by měly být rozvody ve stejné barvě jako je barva rámu. Odpovídá to výrobnímu postupu, kdy byl hotový rám stříkám jako celek s již namontovanými rozvody a ty jsou tedy ve stejném odstínu jako podvozek vozidla. Jistě je možné, že se vyskytnou nějaké anomálie a že potrubí je vyvedené v jiné barvě, ale to jsou spíše výjimky. I při opravách lze spíše očekávat jednotný nástřik podvozku společným odstínem.

Pokud jde o vzduchové rozvody v plastu (jejich odstín lze vztáhnout také na elektrické kabelové svazky a gumové hadice, obojí je plastové / gumové a s obojím se zachází stejně), záleží zejména na výrobním postupu daného vozidla. Jsou automobilky, které stříkají jednotlivé komponenty rámu zvlášť a ty již není nutné dodatečně po montáži nijak povrchově ošetřovat, takže zatímco rám podvozku může být například červený nebo šedý, hadice a kabelové svazky zůstávají v barvě plastu (nejčastěji černá) a kovové prvky (matice, sponky) zůstávají v přírodní barvě kovu. V jiných firmách jsou naopak podvozky stříkány až po montáží některých dílů včetně kabeláže, takže veškeré díly podvozku mají jednu barvu a to platí také pro všechny hadice, kabely a spojovací materiál. U sériových vozidel jsou tedy v praxi možné obě možnosti zbarvení kabeláže navíc s tím, že na podvozku nastříkaném společně s kabeláží mohou být ještě jiné dodatečně montované další rozvody a ty již mohou být ponechány například v původní barvě plastu a kovu.

Jiná situace je pak v případě vozidel lakovaných dodatečně. Může to být ještě před uvedením vozidla do provozu (to je běžné zejména v rámci aplikace flotilového nátěru), ale také až po několika letech v rámci údržby či prováděných oprav, během kterých je povrchová úprava kovových dílů podvozku běžně obnovována. V případě takových vozů pak nelze ve zbarvení kabeláže hledat nějaký systém, neboť se často jedná o dílo náhody a liší se vozidlo od vozidla. Podvozek vozidla včetně všech jeho rozvodů může projít opravami různých stádií od profesionálních po ryze amatérské zásahy, které se mohou na zbarvení celé kabeláže výraznou měrou podepsat. Možných barevných variací je nepřeberné množství, ale je zapotřebí řídit se alespoň částečně existujícími fotografiemi a obecnými a ustálenými zvyklostmi, které jsou v oboru rozšířené.

Honza Rosecký, 5.4.2014