Úvodem

Ono se řekne lepidlo. Ale jaké lepidlo? Když si půjdete koupit stavebnici a zeptáte se po lepidle, ve většině případů odejdete s modrou lahvičkou se žlutým víčkem a jehlovým aplikátorem (Agama, Revell) a tím to zhasne. Máte pocit, že jste zvítězili a už-už byste se pustili do práce. Ale ouha, ono to není tak snadné jak se na první pohled zdá. Věnovat nějakou chvíli úvaze o tom jak budete svůj model sestavovat, tedy čím budete jednotlivé díly lepit k sobě, se vyplatí. Vhodná volba vám dokáže ušetřit mnoho starostí a při správném používání vhodného typu lepidla bude lepení hračka.

Nemalý vliv na volbu správného lepidla, metodu jeho nanášení či použité množství mají zkušenosti. I když přečtete hromadu knih, stejně to nebude stačit k tomu, abyste hned napoprvé vyšvihli 100% model. Některé věci je třeba si vyzkoušet. Není nad to, když se vám hodinu po hodině a den po dni před očima propadá spoj na hotovém a špičkově nabarveném dílu jen proto, že jste to s množstvím rozpouštědlového lepidla trochu přehnali a to teď v útrobách modelu stále pracuje. Příště si to s množstvím lepidla jistě rozmyslíte. A nebo použijete vteřinák. Podobně výživné zkušenosti jsou i s poleptanými okny nebo jejich zakouřením výpary vteřinového lepidla. Někdo potřebné zkušenosti díky svému odhadu tolik nepotřebuje a stačí mu poslepovat pár dílů, aby si činnost osvojil, někdo k tomu potřebuje několik modelů.

Příprava povrchu

Tento nedlouhý odstavec má za cíl pouze upozornit, že můžete mít sebelepší lepidlo, ovšem pokud s ním budete chtít lepit povrch, který je nesprávně ošetřený, nebude výsledek stát za nic. V praxi příprava povrchu v podstatě nevyžaduje téměř nic (tedy pokud se nebavíme o materiálech jako polypropylen, polyetylen – viz níže) a hlavním pravidlem je dodržování čistoty. Lepené povrchy musí být čisté a nesmějí být mastné. Už běžným dotykem rukou na díly přenášíte mastnotu, díly samotné mohou být mastné vlivem výrobní technologie (vyjímání dílů z forem), ovšem většina této mastnoty je na přijatelné úrovni a za normálních okolností není potřeba odmaštění nijak přehánět (pokud na nich nejsou zbytky bůčku od večeře). Pokud chcete mít čisté svědomí, technický benzín či líh udělají své.

Druhy lepidel

Máme-li se zabývat lepidly, je třeba říci, že k tomu, aby člověk dobře porozuměl lepidlům, jejich vlastnostem, chování a možnostem jejich použití, je třeba rozumět chemii. Já nejsem chemik a moje znalosti v souvislosti s lepidly jsou omezené a zkušenosti spíše empirické. Berte proto tento článek jako souhrn praktických zkušeností, které jsem při stavbě modelů získal. Pokud budete respektovat základní pravidla a pracovní postupy, obejdete se v praxi celkem dobře i bez chemie.

V následujících odstavcích vám představím nejzákladnější typy lepidel, které jsou v modelářství používány a které můžete při své práci potřebovat. Liší se jak chemickým složením a tudíž svými vlastnostmi tak i možnostmi použití.

Lepení toluenem a podobnými rozpouštědly

Metoda lepení toluenem a podobnými sajrajty pochází z časů, které by většina mladších modelářů označila za dobu kamennou – z dob socialismu. Hluboce se skláním před modeláři, kteří dokázali normálně pracovat v dobách takového nedostatku, jejich snahou experimentovat a nedostupné prostředky nahrazovat tím co dostupné bylo a respektuji je. Nicméně, dnes je jiná doba a jiné jsou i možnosti, proto lepení rozpouštědly uvádím spíše pro přehled než jako doporučení. Sám jsem nikdy toluenem nelepil.

Princip metody je jednoduchý: je třeba disponovat látkou, která lepený materiál rozpustí. V případě materiálu, ze kterého jsou plastikové stavebnice jde o snadno dostupný toluen. Ten po styku s plastem jeho povrch rozpouští. Když k sobě přiložíte dvě takto připravené plochy, částice obou dílů se začnou spojovat a výsledný spoj je po odpaření daného rozpouštědla vlastnostmi podobný původnímu plastu. Dá se bez problémů brousit, obvykle není ani potřeba užívat tmel.

A v čem že je vlastně ten problém? V tom, že při práci s takovými rozpouštědly se tyto látky nezadržitelně odpařují a vy je vdechujete, což není úplně košer. Druhý, neméně závažný problém je, že takto vytvořený spoj potřebuje ke svému zrání (v závislosti na množství použitého rozpouštědla a jeho rozměrech) dobu v řádech dnů (v lepším případě), ale i týdnů. To znamená, že po velice dlouhou dobu spoj stále pracuje. Byť je povrch spoje na první pohled pevný (rozpouštědlo se z něj odpařilo – nic mu v tom nebránilo), odpařování lepidla z hloubky již není tak rychlé. Takový spoj se pak po přebroušení horní vytvrzené vrstvy materiálu může dále propadat dny nebo i týdny po slepení a to je problémem zejména u spojů, které mají být neviditelné (u kamionů jde nejčastěji o spojování polovin vzduchojemů, palivových nádrží, hnacích náprav a podobně). Pokud tedy chcete v omámení výpary ředidla čekat týdny než budete moci spoj na svém dílu přebrousit, můžete. Ale dneska už tohle nemá nikdo (s výjimkou skalních vyznavačů staré školy) zapotřebí, protože lze lepit jinak – lépe a rychleji.

Lepidla leptající plast: Agama, Revell, Model Master, Tamiya, Tamiya Extra thin a spol

Možnosti narušit vazby mezi molekulami plastu, jak to činí výše uvedená rozpouštědla, využívají i nejběžnější modelářská lepidla, která pracují na stejném principu, po stránce chemické ovšem obsahují více než jen rozpouštědlo samotné. Navíc jsou při jejich výrobě užívána rozpouštědla, jejichž vlastnosti jim umožňují prodrat se z hloubky lepeného spoje na povrch lépe a rychleji než v případě výše uvedeného toluenu.

Princip práce je velice podobný práci s rozpouštědly: lepidlo nanesené na povrch dílu tento povrch naleptá a přiložením dílů k sobě pak vzniká spoj, ze kterého se rozpouštědlo lepidla postupně odpařuje a tím vzniká pevný a pružný spoj vlastnostmi podobný původnímu plastu.

Takto fungují veškerá běžná modelářská lepidla, která jsou na trhu k dostání: lepidla s jehlovými aplikátory Agama či Revell Contacta, lepidlo ve skleničce se štětečkem Model Master (bílé víčko) nebo Tamiya (oranžové víčko). Jsou tím základním, co se při stavbě modelů používá a vyrostla na nich většina z nás. Běžný modelářský plast (nenabarvený!) lepí bez problémů a jsou relativně hustá (obsahují plnidlo). Je třeba s nimi pracovat obezřetně a dávkovat je do spojů s rozumem, neboť čím více lepidla použijete, tím déle bude vytvořený spoj prosychat. I bez toluenu se vám může stát, že spoj nebude zcela vytvrzený ani po několika dnech či týdnech a na lepení spojů, které mají být následně do ztracena broušeny je nejjistější klasické hustémodelářské lepidlo nepoužívat vůbec.

Od klasických modelářských lepidel uvedených v odstavci výše se vývojově oddělila řada lepidel, která sice fungují na podobném principu, ovšem odlišují se od nich viskozitou. Jsou viditelně řidší, dají se do spár mezi díly nanášet pomocí kapilarity (vzlínání lepidla do tenké spáry), o poznání rychleji se z nich odpařuje rozpouštědlo a na povrchu dílu při šetrném zacházení nezanechávají téměř žádné stopy. Jejich hlavní výhodou je zejména rychlejší odpařování rozpouštědla a tím pádem i zkrácená doba zrání spojů. Mimo jiné lze tato lepidla při opatrném dávkování použít také k začištění dorývaných spár (lepidlo rozpustí zbylé piliny a zaoblí nežádoucí ostré hrany, takže výsledek působí jemnějším dojmem). K řídkým lepidlům se řadí dnes již historické filmové lepidlo, jehož dostupnost je problematická, nicméně s velice podobnými vlastnostmi jsou k dispozici lepidla přímo určená pro modeláře. Nejznámějšími jsou Gunze Mr.Cement S (modro-žlutá etiketa) či Tamiya Extra Thin (zelené víčko).

Lepidla vteřinová

Lepidla, která známe pod různými názvy nejčastěji jako lepidla vteřinová, kyanoakrylátová či super lepidla jsou druhou velkou skupinou lepidel, která v modelářství nacházejí široké uplatnění. Jejich vlastnosti a vlastnosti vzniklých spojů jsou natolik výhodné, že nemalé procento modelářů tato lepidla používá jako hlavní, zatímco výše uvedená lepidla leptající plast hrají v jejich práci pouze druhé housle.

Hlavní vlastností, kterou se tato lepidla odlišují od ostatních a která jim dala jméno, je rychlost jejich vytvrzování. Zatímco běžná modelářská lepidla tuhnou průběžně odpařováním jejich rozpouštědla ze spoje po dobu minut či hodin, vytvrzování kyanoakrylátů iniciuje vzdušná vlhkost a to probíhá velice rychle. To poskytuje lepiči dvě výhody z nichž jedna se může stát velice rychle i nevýhodou. Hlavním plusem je, že nehrozí žádné propadání spojů po dnech či týdnech a celý spoj je pevný a brousitelný v řádu minut, nikoli dnů (kyanoakryláty neleptají plasty). Druhou výhodou je, že díly jsou k sobě spojeny prakticky okamžitě a odpadá tak zdlouhavé přidržování dílů na místě ve správné poloze, ve správném úhlu a podobně. Tato druhá výhoda je ovšem výhodou jen pro ty, kteří dokáží díl na dané místo usadit okamžitě, ideálně hned napoprvé. Víc pokusů obvykle k dispozici není a lepidlo buď zaschne ještě než k sobě díly přiblížíte a nebo až po jejich vzájemném kontaktu, ovšem při jejich nesprávné poloze. Tady je potřeba cvik a pevná ruka a pokud se na to necítíte, je třeba jít jinou cestou (například lepit klasickými nebo dvousložkovými lepidly).

Pochopitelně, že vteřinová lepidla mají i své nevýhody. Jednou z nich je například křehkost spojů při užití klasických kyanoakrylátů. Ty mají tendenci pod zatížením praskat, což spoje lepené klasickým modelářským lepidlem nedělají – jejich spoje jsou houževnatější. Tato nevýhoda lze potlačit užitím zvláštního druhu kyanoakrylátů – černých vteřinových lepidel s přídavkem gumového plniva. Výsledný spoj je pružnější, plnivo omezuje propadání lepidla ve větších vrstvách a díky větší hustotě lepidla trvá vytvrzování o něco déle a tudíž má modelář víc prostoru k uhlídání správné geometrie spoje. Druhou nevýhodou vteřinových lepidel jsou stopy, které zanechávají jejich výpary na dílech. Jedná se známou bílou „jinovatku“, kterou nacházíte všude v okolí naneseného lepidla. U spojů, které jsou před povrchovou úpravou toto nepředstavuje žádnou zásadní překážku. Na pozoru je nutné se mít zejména při lepení již nabarvených dílů a zvláště pak při práci s čirými díly, na kterých jsou stopy po výparech zvláště dobře viditelné. Existují dva základní recepty jak si s výpary poradit. První říká, že čím méně lepidla použijeme, tím menší riziko tvorby výparů je, druhé pak, že různá lepidla produkují těchto výparů různé množství a na trhu jsou i lepidla, u nichž je vývin výparů výrazně omezený.

Už dávno neplatí, že vteřinové lepidlo je jedno jediné a není mezi nimi rozdíl. Naopak. Na trhu je velké množství produktů od různých výrobců (Loctite, UHU, Altech, Bison, Samson a mnoho dalších firem, pohybujících se přímo v modelářství i mimo něj) a ti v rámci svého portfolia nabízí kyanoakrylátová lepidla se širokou škálou vlastností (tekuté, gel, lepidlo s obsahem gumového plniva, lepidlo nezanechávající stopy po výparech), proto má smysl se před nákupem nějakého konkrétního produktu o vlastnostech daných lepidel informovat (většina dobrých výrobců a prodejců poskytuje potřebné informace na internetu) a zaručit si tak, že dostanete přesně to co potřebujete.

Já při své práci používám nejčastěji dvě základní vteřinová lepidla, ovšem znám kolegy, kteří jich používají i více druhů od různých výrobců. Mojí hlavní zbraní je klasický tekutý Loctite Super Atak na běžnou práci a pak Loctite 480, což je černé vteřinové lepidlo s příměsí gumy na namáhané spoje, místa kde je potřeba mít několik vteřin na doladění geometrie a nebo tmelení, které je při použití černého lepidla zvláště příjemné, neboť zbývající lepidlo je na dílu při broušení dobře viditelné. Dříve jsem na běžnou práci používal kombinaci tekutého a gelového Super Attaku, dnes mi stačí tekutý.

Zatímco výše uvedenými modelářskými lepidly lze lepit pouze materiály, které rozpouštědlo daného lepidla naleptá, pomocí kyanoakrylátů lze lepit úplně všechno, ovšem pouze v případě že zvolíme správné lepidlo a správný způsob přípravy povrchu. Na světe totiž existují materiály (a jsou mezi nimi i běžně používané plasty polypropylen, polyetylén ), které za normálních okolností vteřinové lepidlo doslova odpuzují. K těmto materiálům se nejčastěji dostaneme při práci s nemodelářskými materiály, zejména při zpracovávání nejrůznějších plastových obalů, destiček, při konverzích vycházejících z hraček a podobně. Za tímto účelem byly vyvinuty tekutiny, které se obecně nazývají „primery“. Jejich úkolem je po nanesení na lepený povrch tento povrch chemicky (změnou polarizace molekul povrchu) připravit pro styk s lepidlem. Po jeho aplikaci je již možné lepidlo nanášet a materiál normálním způsobem lepit. Zde je třeba dávat pozor na pojmy! Něco jiného je primer (příprava povrchu), něco jiného je tzv. urychlovač schnutí (akcelerátor). V praxi se také vyskytuje termín aktivátor, který někteří výrobci používají pro tekutiny pro přípravu povrchu (aktivace povrchu), jiní zase pro urychlovač schnutí (aktivace schnutí lepidla), takže při výběru dávejte bedlivý pozor na účel, pro který daný přípravek potřebujete!

Skladování a práce s kyanoakryláty

Velice důležitá je i kapitola skladování a zacházení s kyanoakryláty. Jak jsme si řekli, jsou tato lepidla vytvrzována působením vzdušné (nebo jakékoli jiné) vlhkosti. Tuto reakci víceméně nelze zastavit (jak chcete zajistit, aby lepidlo nebylo v kontaktu se vzduchem?), ovšem lze ji výrazně zpomalit a zajistit si tak použitelnost lepidla po dostatečně dlouhou dobu a to vhodným skladováním při dostatečně nízké teplotě. Přesné hodnoty udává výrobce, řádově lze říci že jsou to teploty v rozmezí 2-5°C, což odpovídá prostředí běžné ledničky.

Stejným způsobem uchovávám lepidlo i já. Dříve jsem ho nanášel na díl buď přímo nebo nepřímo párátkem, špendlíkem nebo kouskem drátu po odkápnutí z tubičky na nějakou vhodnou pracovní podložku (kus plastové destičky, ideálně voskový papír nebo speciální mističky k tomuto určené). Pak mi ale kolega Ondřej Nadrchal ukázal jakým způsobem s lepidlem pracuje on, jeho způsob se mi zalíbil a dnes pracuji obdobně. Za tímto účelem jsem si pořídil malé injekční stříkačky (2 ml), do které z tubičky „natáhnu“ vždy malé množství lepidla (jednu stříkačku mám pro běžné lepidlo, druhou pro lepidlo černé). Při práci vždy vytlačím malé množství lepidla ze stříkačky ven, stříkačku přilepím kouskem lepící hmoty Tack-it ke stolu plnícím otvorem směřujícím vzhůru a z tohoto plnícího otvoru odebírám tenkým drátkem vlepeným do kousku špejle lepidlo a v malých dávkách ho nanáším kam je třeba. Pokud s lepidlem nepracuji, nasaji vytlačené množství z plnícího otvoru zpět do prostoru stříkačky a stříkačku uzavřu uštípnutou a zahnutou jehlou. Tak ho mám vždy připravené k práci někde poblíž, pokud s ním nepracuji, skladuji i tyto stříkačky v ledničce. Zatím se mi (za dva roky, co tímhle způsobem pracuji) nestalo, že bych lepidlo ze stříkačky nestihnul zpracovat. Stejně tak jsem vždy dokázal zpracovat i všechno lepidlo z tubičky, neboť ta je stále uložená v ledničce. Pokud se mi zdá, že stříkačka s lepidlem je od lepidla již příliš znečištěná, pro další dávku lepidla použiji čistou a tu starou zahodím. Na počátku to chce trochu cviku, zejména při opatrném vytlačování lepidla na špičku plnícího otvoru (párkrát se mi povedlo docela pěkně pokropit pracovní podložku, stůl, notebook…), ale to se dá překonat.

Mimo spojování dílů je možné kyanoakrylátová lepidla využívat jako tmel a nebo při jejich nanášení proces tmelení a lepení spojit v jedno. Je to moderní, je to rychlé, výsledné spoje jsou pevné a nepropadají se. Ortodoxní lepiči se sice stále drží svého štětce a toluenu, ale faktem je že ve spojení vteřiňáku a aktivátoru tkví rychlost postupu, která je s klasickým modelářským lepidlem a rozpouštědlovým tmelem nedosažitelná.

Lepidla dvousložková epoxidová

Dvousložková epoxidová lepidla jsou pro mě jako pro modeláře relativně novým objevem. Mezi mými lepidly ho sice mám už několik let, ale dlouhou dobu jsem ho nedokázal využít. Jeho výhody jsem pro svoji práci objevil relativně nedávno a rád se s vámi o svoje zkušenosti podělím.

V praxi se mi už několikrát potvrdila následující pravda: co je dvousložkové, je obvykle lepší než jednosložkové. Nakonec, kdyby byly jednosložkové barvy, lepidla a tmely lepší než dvousložkové, neštěknul by po nich ani pes a s nějakým mícháním by se nikdo vůbec neotravoval. Ale ono to tak není a například v automobilovém průmyslu jsou dvousložkové autolaky a tmely na špici oboru. S dvousložkovými lepidly je to podobné, ale samozřejmě je nutné znát jejich vlastnosti a vědět co od nich můžeme očekávat, protože tento druh lepidel je učen zejména pro speciální aplikace a vysoké odolnosti spojů, jejichž požadavky jsou od modelářství mnohdy docela daleko.

Jak již vyplývá z názvu, dvousložková lepidla se míchají ze dvou složek, jejichž vzájemnou reakcí začíná jejich vytvrzování. Doba tohoto vytvrzování je jednou ze základních charakteristik dvousložkových lepidel a udává dobu jejich zpracovatelnosti, tedy dobu po kterou je možné s lepidlem od smíšení obou složek pracovat do jejich ztuhnutí. Nejběžnější a v modelářství nejužitečnější lepidla jsou pětiminutová.

Výhodou těchto lepidel je, že s nimi lze lepit prakticky cokoli, podobně jako s lepidly vteřinovými. Navíc tato lepidla kombinují příjemné vlastnosti obou výše uvedených lepidel (rozpouštědlových i kyanoakylátů) – dostatečně dlouhou dobu pro usazení dílů na straně jedné a pevnost spojů bez ohledu na lepené materiály na straně druhé. Nevýhodou (v závislosti na druhu a vlastnostech lepidla – je jich ohromné množství a já používám jedno jediné) může být skutečnost, že toto lepidlo není úplně ideální na lepení spojů, které mají být dále broušené a barvené. Po ztuhnutí je na dotyk sice tvrdé, ale stále houževnaté, takže si nedokážu představit jeho broušení. Přiznávám se ale, že jsem se o to nikdy nepokoušel, protože k použití tohoto druhu lepidla na spoj, který měl být dále broušen a začišťován, jsem nikdy neměl důvod.

Kdy je dobré toto lepidlo při stavbě modelu kamionu použít?

Klasické modelářské lepidlo lze použít pro lepení nebarvených dílů. Jakmile díly začnete barvit, je rozpouštědlové lepidlo mimo. Buď se skrze povrchovou úpravu dílu vůbec „neprožere“ k plastům, které má spojovat a pokud ano, výsledná pevnost spoje je skrze příměs barvy stejně problematická. Chcete-li pracovat s barvenými díly, je třeba buď dotykové plochy plastových dílů od barvy očistit (což může být problematické) a nebo použít jiné lepidlo. V tom případě máte na výběr: kyanoakrylát nebo dvousložkové lepidlo. Lepení nabarvených dílů obvykle probíhá při finální kompletaci modelu. Nejčastěji tak sestavuji díly podvozku (vlepování motoru, převodovky, lepení palivových nádrží, vzduchojemů), kabiny (vlepování sedaček do interiéru, vlepování interiéru do kabiny, lepení dveří v otevřené poloze, výfuků u US trucků) a sestavování větších celků (lepení kabiny k podvozku, spojování podvozku a nástavby). Ve všech těchto případech jsem dříve používal kyanoakrylát. Problém byl ale v tom, že takto vzniklé spoje byly poměrně křehké a riziko poškození modelu vlivem manipulace v průběhu aktivní kariéry modelu je velké (na model působí při přepravě na soutěže spousta vibrací, rám se vlivem neustálého přesouvání modelu z krabice na podstavec a zpět nevyhnutelně kroutí, čas od času se stane že člověk nechtěně o nějakou část modelu při vybalování zavadí a podobně). Proto dávám přednost tomu, aby hlavní uzly modelu byly slepeny opravdu pevně a spoje byly kvalitní a odolné – a právě v tom u mě vyhrává dvousložkové epoxidové lepidlo nad vteřiňákem.

Navíc má další výhody:

- neprodukuje žádné výpary, ani v případě že je ho použité větší množství
- samo o sobě není tak agresivní jako jiná lepidla; když mi v průběhu dávkování ukápne někam kam nemá, bez problémů ho lze díky dlouhé době zpracovatelnosti z povrchu setřít bez narušení povrchové úpravy.
- poskytuje mi dostatek času na pohodlné usazení dílu a bezproblémové nastavení geometrie
-po zaschnutí je perfektně čiré a lesklé
-při zasychání se nepropadá a nezmenšuje svůj objem, takže jím mnozí modeláři zalévají paraboly světlometů a nahrazují jím tak čiré díly světel

Kromě spojování velkých sestav používám toto lepidlo i na rizikové lepení dílů, při kterém hrozí poškození povrchové úpravy modelu. Typickým příkladem této situace je lepení obrysových světel na střechu kabiny amerického tahače, lepení výfuků a třeba i obyčejných přídavných světel a doplňků na střechy kabin a podobná místa. Díky pětiminutovému tuhnutí není problém jakýkoli z těchto dílů nastavit do přesně požadované polohy a vzájemně lepené díly slícovat (to je u klasických amerických obrysovek docela důležité). Když nastane situace, že lepidlo ze spoje vyteče a nebo že výsledná poloha dílu vyžaduje jeho posun po povrchu z původního místa dotyku a na volném povrchu modelu se objeví lepidlo, stačí vzít ubrousek a lepidlo z povrchu setřít aniž by zanechalo zkázu.

Tolik výhod a vlastností, které potřebuji, mi bohatě vyváží hlavní nevýhodu tohoto lepidla, nutnost z každé ze dvou tubiček vytlačit na podložku odpovídající množství lepidla a během pár desítek vteřin tyto složky vzájemně promísit.

Lepidla disperzní – Herkules

Disperzní vodou ředitelná lepidla (nám nejznámější v podobě Herkulesu) jsou lepidla, která sice nejsou prvoplánově k lepení plastikových modelů určená, ale v určitých situacích ukazují v porovnání s jinými lepidly svoje výhody.

Především jsou vhodná k lepení papíru a dřeva. Takové situace mohou nastat i v průběhu stavby modelu kamionu, napadají mne především věci z interiéru kabiny, na které se často používají nejrůznější ubrousky či jemné papíry (záclonky, potahy), na vrstvu disperzního lepidla se také nanáší flocking (imitace textilu v podobě kraťoučkých mikrovláken užívané zejména automobilovými modeláři). Své významné místo má disperzní lepidlo také při vlepování oken a čirých dílů světel, kde není vysoká pevnost spoje to nejdůležitější a kde díky své neagresivní povaze a průhlednosti po zaschnutí představuje významné snížení rizika poškození čirých dílů v porovnání s jinými lepidly.

Četl jsem i o jiných způsobech využití disperzního lepidla (Tamiya Craft Bond) například na lepty a polyuretan, ale to jsem nikdy nezkoušel, nicméně vzhledem k jeho univerzálnosti pevně věřím, že disperzní lepidlo lze použít ještě jiným způsobem než jakým ho využívám já.

Humbrol Clear Fix

Humbrol Clear Fix je lepidlo, které je modelářskému světu známe již desítky let a které je nejčastější odpovědí na otázku lepení čirých dílů. Je to čirá neagresivní tekutina o viskozitě obyčejného modelářského lepidla, ovšem s tím, že lepidlo tyto materiály neleptá. Jeho vlastnosti bych přirovnal někam na půl cesty mezi Herkules a lesklý čirý lak. Vzniklé spoje nejsou nijak pevné, nicméně Clear Fix lze z povrchu modelu celkem snadno odloupnout a to samé platí pro čiré díly.

V praxi se lze setkat také s jiným použitím této tekutiny a to se zasklíváním oken na modelech malých měřítek (dopravní letadla, lodě), na kterých jsou rozměry oken tak malé, že k nim výrobce čiré díly vůbec nedodává. Tato okna se pak zasklívají tak, že se z vnitřní strany dílu natáhne štětcem tenká blána Clear Fixu (jde to i s obyčejným lesklým lakem), která při troše opatrnosti na dílu zaschne a vytvoří tak krásné tenké okno.

Ačkoli lze s Clear Fixem vcelku uspokojivě vlepovat na model čiré díly (okna i světlomety), ve většině podstatných vlastností (čirý po zaschnutí, neagresivní vůči plastům) se blíží s levnějšímu a dostupnějšímu Herkulesu a tudíž ho zde uvádím spíše pro úplnost.

Podpůrná chemie pro práci s lepidly

Primery

V odstavci věnovaném vteřinovým lepidlům jsme již narazili na jeden druh tekutin, které by se daly zařadit do odstavce podpůrné chemie - primery. Řekli jsme si, že jsou určeny pro aplikaci na zvláštní materiály, které v surovém stavu vteřinové lepidlo odpuzují a že jejich úkolem je po nanesení na lepený povrch tento povrch chemicky připravit pro styk s lepidlem. Po jeho aplikaci je již možné lepidlo nanášet a materiál normálním způsobem lepit.

Urychlovače schnutí

Jsou to látky, které mají podle názvu za úkol urychlit již tak rychlou vytvrzovací reakci kyanoakrylátového lepidla. Jsou dostupné v lahvičkách nebo ve sprejích a nanášet je lze buď na jednu kontaktní plochu lepeného spoje (a lepidlo nanášet na plochu druhou) a nebo (a to se mi osvědčilo lépe) urychlovač nanést do místa spoje až po slepení dílů. Vlivem chemického složení pak urychlovač způsobí takřka okamžité ztuhnutí lepidla, se kterým přijde do kontaktu. To se dá s výhodou použít zejména pro urychlení tmelení, kdy lze nanesenou vrstvu lepidla v mžiku vytvrdit a okamžitě začít brousit. Samozřejmě, pokud je vrstva naneseného lepidla silná (například uzavřená v nějaké spáře či prohlubni), nelze očekávat, že okamžitě ztuhne v celém objemu, když urychlovač schnutí působí především na jeho horní vrstvy. Proto, pokud je třeba nanést někam silnější vrstvu lepidla, je třeba pracovat postupně a ve více vrstvách, raději než v jedné vrstvě silné.

Debonder

Debonder je naopak látkou, která kyanoakrylátová lepidla po jejich ztuhnutí rozpouští. Modeláři umožňuje dvě základní věci.

Tou první je samotné rozlepení spoje bez rizika mechanického poškození dílů. Nemusím snad připomínat, že má-li debondér rozlepit hluboký spoj se silnou vrstvou lepidla, je třeba ho nechat několik vteřin působit a nesnažit se díly rozlomit hned v okamžiku, kdy do spoje dopadla první kapka této zázračné tekutiny.

Druhou funkcí je začištění spoje a odstranění přebytečného lepidla. Smyslem této činnosti je očistit okolí spoje od lepidla, které se spojování dílů přímo neúčastní a ze spoje vyteklo a nebo bylo na místo nepřesně naneseno. Debonder se tak aplikuje spíše na okolí spoje než na spoj samotný. Tato činnost umožňuje:

1) relativně snadno odstranit přebytečné lepidlo ze spoje a jeho okolí, které by bylo jinak nutné odbrousit, což ovšem nese riziko poškození povrchových detailů z okolí spoje (tím spíše, že ztuhlý kyanoakrylát je velice tvrdý a z povrchu se broušením odstraňuje těžko, neboť broušením častěji ubývá okolní měkčí plast než lepidlo samotné)

2) začistit spoje a místa, která broušením začistit vůbec nelze a to zejména prohlubně, rohy a kouty kam se žádným brusným nástrojem nedostaneme a nebo začistit místa, která není broušením vhodné začišťovat vzhledem k jejich křehkosti (například sestavy leptaných dílů)

Navíc je obvykle možné debonderem také bez výrazného poškození odstranit vteřinové lepidlo i z čirých dílů. Doporučuji ovšem předem vyzkoušet, zda použitý plast danému typu debonderu odolává. Zároveň připomínám, že dobrý debondér sice nenaleptá plast, ovšem spolu s vteřinovým lepidlem směle (a rychle) odstraňuje jakékoli nátěry a nástřiky, takže je s ním třeba zacházet velice opatrně!