Jednou z činností, kterou má kamionové modelářství společné spíše s leteckými modeláři než se světem bojové techniky, jsou obtisky a práce s nimi. Ve snaze dosáhnout kvalitního povrchu vašeho modelu hrají obtisky významnou roli.

:: Co je vlastně obtisk?

Obtisk není nic jiného než několik tenkých vrstev laků, barev a lepidla naneseného na zvláštním papíře. Po navlhčení papíru toto lepidlo uvolní obtisk z podkladového papíru a umožní jeho klouzání po povrchu obtiskového papíru a jeho sejmutí na povrch modelu. Po usazení obtisku na místo pak lepidlo zajistí pevné umístění na zvoleném místě.

Princip fungování obtisků je ve všech případech stejný, odlišnosti vznikají jednak vlivem konkrétní výrobní technologie a pak také stárnutím obtisků, které jejich vlastnosti obvykle zhoršuje (žloutnutí, problematické oddělování od základního papíru i při intenzivním navlhčení, praskání). Klasické obtisky ze stavebnic jsou obvykle vyrobeny tak, že každý daný obtisk je natištěn na odděleném kousku podkladového laku, který zaujímá přesně definovanou plochu na aršíku. Jednoduše například pod obtisk SPZ je nanesen obdélník podkladového laku, který jen o kousek přesahuje rozměry samotné SPZ. Poznáte to jednoduše, protože podkladový lak se obvykle leskne více než samotný základní papír a při vhodném odrazu světla snadno poznáte kde který obtisk začíná a kde končí. Proto není tyto klasické obtisky nutné přesně vystřihávat, neboť jejich rozměr je dán rozměrem plošky podkladového laku. Stačí je namočit a z podkladového papíru se uvolní obtisk přesně tak jak je potřeba.

Trochu jiná situace je ovšem u malosériových obtisků, které bývají vyráběné levnější technologií a jsou tištěné na archy, které jsou pokryté podkladovým lakem na celé ploše (například obtisky od Flemminga Pedersena nebo zakázkové obtisky firmy decalprint.de ). V tom případě je ovšem nutné natištěný obtisk před namočením přesně vystřihnout, neboť celá plocha výstřižku zároveň znamená celou plochu základního laku a tím i nanášeného obtisku.

Postup práce při nanášení obtisků je následující:

-vystřihnout či vyříznout požadovaný obtisk
-obtisk namočit do vody a vyčkat řádově několik vteřin či minut dokud není možné s obtiskem volně klouzat po povrchu podkladového papíru
-uvolněný obtisk opatrně přemístit z podkladového papíru na požadované místo na modelu buď prostým sklouznutím obtisku z papíru na model či přenesením např. pinzetou
-přenesený obtisk usadit na místo (zajistit správnou geometrickou polohu obtisku), z pod obtisku vytlačit přebytečnou vodu, povrch modelu osušit a obtisk opatrně uhladit

Výše uvedený návod je to nejobecnější, co lze o nanášení obtisků uvést. Jde o ideální případ, který vyžaduje souhru několika faktorů a který v mnoha praktických případech nenastane. Faktory, které proces nanášení obtisků ovlivňují jsou následující:

- A) stáří obtisku
- B) původ obtisku (výrobce, použitá výrobní technologie)
- C) kvalita povrchu (myšleno ve vztahu k povrchu, na který má být obtisk nanášený)
- D) geometrická složitost povrchu, na který povrch nanášíme (výstupky, prohlubně)
- E) teplota vody, ve které obtisk namáčíme
- F) chemické přípravky pro práci s obtisky

ad A) Stáří obtisku

Stáří obtisku jeho vlastnosti obvykle postupně zhoršuje a nakonec většinou zcela znemožní jejich použití (řádově za několik let či desítek let). Podkladový lak většiny obtisků má tendenci žloutnout, původně pružné a odolné obtisky začínají praskat a po navlhčení a oddělení od podkladového papíru se zcela rozpadnou, pokud od něj jdou vůbec oddělit. Se stárnutím obtisku nelze víceméně nic udělat a je třeba se smířit s tím, že obtisky jsou to nejkřehčí, co se v krabici se stavebnicí nachází a že v případě starších stavebnic obtisky nebude možné vůbec použít. Nejste-li si kvalitou obtisků jistí, doporučuji vám před započetím prací celý obtiskový arch naskenovat, aby bylo možné případně podle tohoto vzoru zhotovit obtisky nové, což dneska není žádný zásadní problém.

ad B) Původ obtisku

Původem obtisku se rozumí výrobce, který obtisk přivedl na svět. Různí výrobci používají různé materiály a dávají tak svým obtiskům do vínku užitné vlastnosti, které se, firma od firmy, mohou zásadním způsobem lišit a vyžadují tak od modeláře různé přístupy.

U stavebnic nákladních automobilů to není tak patrné, neboť je nabízí omezené množství firem, ovšem například u stavebnic letadel, kde jsou obtisky zásadním dílem a jsou na ně kladeny nemalé nároky, je výrobců stavebnic podstatně více (desítky či stovky) a podobné je to i s výrobci obtisků – je jich podstatně větší množství a tudíž dostávají modeláři k dispozici širokou paletu obtisků různé kvality a různých vlastností.

:: Jaké vlastnosti obtisků jsou důležité, jaké lze sledovat a jaký mají vliv na použití obtisku?

B1) Barva

Obtisky by měly odpovídat nejen co se autenticity barevných odstínů týče, ale neměly by zároveň obsahovat žádný rastr, který se ovšem u mnoha obtisků (zejména malosériových) může vyskytnout. Většinou to není zásadním problémem, ovšem viděl jsem už i obtisky (firemní loga a polepy na celou soupravu US trucku, původem z USA), na kterých byl rastr tak brutální, že v podstatě znemožňoval jejich rozumné použití.

B2) Soutisk

Klasické obtisky nejsou tištěné na běžných tiskárnách. Barvy na obtisky jsou nanášeny postupně krok po kroku, zatímco vaše domácí tiskárna nanáší všechny barvy najednou. Problém může nastat v tom, když je na obtisk nanesena jedna vrstva barvy (třeba bílá) a na tyto bílé části je v dalším kroku nanášen jiný odstín (třeba modrá). Pokud dojde například k posunutí papíru uvnitř stroje a nebo je pohyb stroje samotného nepřesný, může být modrá barva natištěná špatně. Představte si to jako kdybyste měli ve své tiskárně tisknout vlajku ČR. Nejdříve byste natiskli modrou, papír by projel tiskárnou, vy byste ho umístili znova do zásobníku a nechali natisknout červenou a dalším krokem byste třeba natiskli tenký černý obdélník, který by vlajku lemoval. Pokud byste ovšem umístili papíry do tiskárny nepřesně (což se může stát) a tiskárna si papír podávala rovněž ne úplně přesně (což je u domácí tiskárny vcelku normální věc), asi by se vám nepodařilo docílit toho, aby modrý klín přesně navazoval na červené pole a zřejmě ani rámeček by vlajku přesně nelemoval. Stejným mechanismem vznikají i chyby soutisku obtisků. Vzniklý posuv může činit třeba jen zlomky milimetru, ale obvykle jsou tyto chyby (pokud se na obtisku vyskytují) bohužel dost viditelné a nelze je přehlédnout.

B3) Tloušťka obtisku

Na aršíku to nemusí být příliš patrné, ale po přenesení na povrch je vždy vidět, že obtisk samotný má nějakou tloušťku. U některých je tato tloušťka minimální a na povrchu modelu je sotva postřehnutelná (mluvím pouze o tloušťce, jinými odlesky a charakterem povrchu bude nezalakovaný obtisk na povrchu vždy dobře patrný), u jiných obtisků je jasně patrný schod v místě jejich ohraničení.

Tloušťka obtisku má významný vliv zejména v okamžiku, kdy máte zájem na tom, aby obtisk splynul s povrchem a nepříjemná je zejména v případě obtisků čirých. Při zalakování silných obtisků je obvykle zapotřebí několika vrstev laku a opakované broušení, u obtisků tenkých je tato činnost podstatně jednodušší.

B4) Pružnost obtisku

Obtisky se od sebe navzájem liší také pružností, neboli sklonem k trhání. To je poměrně důležitá vlastnost, neboť roztržení obtisku ve snaze uvolnit ho z podkladového papíru může být dílem okamžiku a podobným poškozením může skončit také finální ladění polohy obtisku na povrchu, kdy lze neopatrnou manipulací obtisk snadno roztrhnout. To sice nemusí znamenat úplnou destrukci obtisku a lze s ním obvykle dál pracovat, nicméně místo jednoho obtisku máte rázem dva a jejich umisťování je o to složitější, že je navíc nutné hlídat jejich vzájemnou polohu.

Sklony k trhání a sníženou pružnost mají obvykle starší obtisky, zatímco ty čerstvě vyrobené bývají většinou dostatečně pružné, aby je bylo možné zničit pouze velice neopatrnou manipulací. Jedinou výhodu ve snížené pružnosti jsem zaznamenal u obtisků linkování (pinstripes), kde mi relativní křehkost starších obtisků umožňovala vcelku jednoduše dolaďovat délku jednotlivých částí při vzájemném napojování.

Při práci se křehkými či popraskanými obtisky se může snadno stát, že obtisk samotný popraská již při samotném navlhčení, aniž byste se jej jakkoli dotknuli. V tu chvíli je obtisk ztracený a obvykle s ním již nelze pracovat. Pokud máte takové podezření ještě před navhlčením, existuje ještě možnost jak dát takovým obtiskům šanci a tím je přelakování celého aršíku lesklým čirým lakem. Typ a množství laku se může případ od případu lišit, mně se nejvíce osvědčil klasický lesklý email.

B5) Přilnavost obtisku

To je důležitá vlastnost obtisku, která rozhoduje o tom, zdali obtisk dobře přilne k povrchu modelu či nikoli. Na přilnavost si lze hledět ve dvou rovinách. Předně jde o to, aby obtisk na povrchu držel a neloupal se a abyste si ho z modelu nechtěně neodstranili při pouhém doteku. Druhá, a neméně důležitá věc, je přilnavost zejména čirých částí obtisku, které při špatné nebo nedostatečné přilnavosti odráží při šikmém pohledu světlo a jsou dobře viditelné (modeláři tento jev nazývají stříbřením obtisků), což je u čirých částí obtisků vyloženě nežádoucí.

Obtisky některých výrobců s přilnavostí nemají problémy, jiným je potřeba pomoci zvláštními usazovacími roztoky.

B6) Schopnost obtisku kopírovat povrchové detaily

V případě nanášení obtisků na hladké rovné plochy není tato vlastnost jinak důležitá, ovšem jakmile začnete obtisky nanášet na zakřivené plochy, přes drážky nebo reliéfy, poznáte, že některé obtisky se těmto nerovnostem snadno přizpůsobí, zatímco jiné nikoli. Pro změkčení nepoddajných obtisků a jsou na trhu změkčovací vodičky, ovšem některé typy obtisků se i přesto chovají dosti neochotně a jejich nanesení na složitější plochu může být problém.

B7) Reakce obtisku na obtiskové vodičky

Tato vlastnost je velice důležitá, neboť použití obtiskových vodiček je v mnoha případech nutné a ve všech případech zlepšuje průběh celého procesu nanášení obtisků a lze je jen doporučit. O vodičkách samotných bude pojednáno ve zvláštním odstavci.

V případě obtiskových vodiček je zapotřebí především to, aby klasická vodička pro zlepšení přilnavosti obtisku k povrchu (Adhesol Agama, GSI Mr. Mark Setter ) obtisk nenarušovala. V druhém kroku je pak vhodné, aby obtiskové přípravky pro změkčení obtisku za účelem lepšího zkopírování případného reliéfu povrchu (Tensol, Hypersol Agama, GSI Mr. Mark Softer) obtisk opravdu změkčily a umožnily jeho přilnutí na požadované ploše.

S většinou běžných obtisků není výše uvedené problémem, ale mohou se vyskytovat i výjimky. Zejména změkčení obtisků a dostatečné zkopírování složitějšího reliéfu nemusí být vždycky úplně možné a některé obtisky jsou vůči těmto přípravkům dokonce netečné. Vždy to ale závisí na konkrétním případě a danou kombinaci obtisků a přípravků doporučuji proto předem vyzkoušet.

B8) Reakce obtisků na přelakování

Jednou z požadovaných vlastností obtisků je také to, aby odolávaly nanášení dalších vrstev nástřiků, zejména čirých laků.

:: Proč vlastně obtisky lakovat? Je to nutné?

Pro zalakování obtisků existují dobré důvody, z nichž nejvýznamnější jsou ty následující:

- ochrana obtisků proti stárnutí (žloutnutí) i mechanickému opotřebení (seškrábnutí)
- splynutí obtisků s povrchem (zamezení lesku na matném povrchu při přelakování matným lakem) a sjednocení obtisků s povrchem na lesklých plochách
- ochrana obtisků proti patinovacím přípravkům a procesům

Správně zalakovaný obtisk dokáže s povrchem modelu splynout do té míry, že na jeho povrchu vlastně není vůbec patrný a je přímou součástí lakovaného povrchu bez jakýchkoli přechodů nebo hran, které by obtisk ohraničovaly. Je to jedním z rysů pečlivé a kvalitně odvedené modelářské práce.

Přelakování obtisků je mnohdy zapotřebí a proto je nutné, aby nanášený lak obtisky nijak nenarušoval. V případě nežádoucí reakce by se totiž mohl obtisk zkroutit a obtisk i povrch samotný by byl nenávratně poškozen. S podobnými reakcemi jsem se v praxi již setkal a proto doporučuji danou kombinaci obtisků a laku předem vyzkoušet, neboť omyly jsou v tomto případě většinou fatální a následky těžko odstranitelné.

Čím větší vrstva nanášeného laku, tím větší šance je, že na ni obtisk zareaguje. Proto doporučuji obtisky barvou nezalévat a aplikovat na ně raději více tenkých vrstev a lak nanášet opatrně. Méně agresivní jsou především akrylové laky, se kterými jsem žádnou negativní reakci zatím nezaznamenal, ovšem nehezky se projevila reakce klasického linkování (pinstripes) na lak GSI Super clear a úplně bez odezvy nebylo ani přelakování těchto linek lesklým lakem Humbrol.

Je pozoruhodné, že při práci na jednom z mých modelů byly na jeden z lakovaných dílů naneseny byly naneseny jak obtisky KFS tak i Flemminga Pedersena, přičemž reakce se objevila právě jen u linek KFS. Čím vydatnější vrstva laku byla, tím výraznější byla reakce obtisku. Jemné přeprášení nečinilo potíže, silná vrstva obtisk pokroutila. Pro nápravu jsem nechal lak zaschnout, povrch jsem přebrousil a přes původní linky nalepil nové. Ne vždy je však oprava takto jednoduchá, proto je obezřetnost v případě lakování obtisků zcela na místě, zejména u neosvědčených kombinací. Zdá se také, že reakce obtisků se zmírňuje s dobou jejich schnutí a proto se obtisky (v případě použití agresivnějších laků) snažím lakovat až druhý den po jejich nanesení.

Ad C) Kvalita povrchu

Kvalitou povrchu se rozumí vhodnost povrchu pro nanášení obtisků. Ideální povrch je hladký a lesklý – k takovému obtisk nejlépe přilne i bez pomoci obtiskových vodiček. Měl by být zbaven nečistot a mastnoty. Pokud tyto požadavky povrch nesplňuje, může se snadno stát, že obtisk k povrchu nepřilne a své místo na modelu opustí s prvním průvanem. Povrch, na který bude obtisk nanášen lze buď ošetřit lesklým lakem a nebo přebrousit a přeleštit výše uvedenými leštícími pastami. Zatímco některé obtisky jsou na vlastnosti povrchu velice citlivé, jiné lze vcelku dobře aplikovat i na matný povrch.

Ad D) geometrická složitost povrchu, na který povrch nanášíme

Geometrická složitost povrch může práci s obtisky poměrně zkomplikovat. Ideálním případem je nanášení obtisku na rovnou a hladkou plochu na bocích chladírenského návěsu. Opačným případem pak mohou být hezky ztvárněné bočnice s kováním a jednotlivými prkny. Nanášet obtisk na složitě tvarovaný povrch plný detailů je někdy nezbytně nutné, ovšem nejde o jednoduchou činnost a vyžaduje mnoho zkušeností a nemalou dávku trpělivosti.

Ad E) teplota vody, ve které obtisk namáčíme nanášíme

Teplota vody používané pro vlhčení obtisků je velice důležitá, zejména při práci se staršími obtisky. Novým obtiskům je to většinou docela jedno a spokojí se s vlažnou nebo i studenou vodou z kohoutku, ovšem ty starší si již na zvýšenou teplotu docela potrpí a ve studené vodě se od podkladového papíru vůbec neoddělí. Ty nejméně ochotné běžně namáčím ve vodě, kterou si v průběhu práce ohřívám v rychlovarné konvici.

Ad F) chemické přípravky pro práci s obtisky

Těmto přípravkům je věnován zvláštní odstavec. V seznamu faktorů, které práci s obtisky ovlivňují jsou zmíněné především proto, že v některých případech jsou nutnou podmínkou ke zdárnému nanesení obtisků. Jindy zase nemusí být vůbec zapotřebí.

Roztoky pro práci s obtisky

V ideálním případě lze nalepit obtisk na povrch bez problémů a bez potřeby dalších přípravků. Záleží to především na vlastnostech daného obtisku. Pokud se to ale nepodaří, jsou zde ještě berličky, kterými lze obtisku pomoci a situaci vyřešit k plné spokojenosti. Těmito berličkami jsou zvláštní chemické přípravky, pro které se mezi modeláři vžil termín vodičky. Vodičky lze rozdělit na dva základní druhy:

- usazovací, tj. pro zlepšení přilnavosti obtisku k povrchu (Adhesol Agama, Mr.Mark Setter od GSI
- změkčovací, tj. pro změkčení obtisku, aby mohl snáze kopírovat prohlubně a nerovnosti povrchu (Tensol a Hypersol Agama, Mr.Mark Softer)

Usazovací roztoky pro obtisky

Problém s přilnavostí obtisku řeší první typ vodiček. Jejich účelem je podpořit přilnutí obtisku k povrchu. Netuším, zda-li jde přímo o nějaký typ jemného lepidla nebo roztok, který nějakým způsobem pomáhá původnímu lepidlu, které s sebou obtisk nese, nicméně aplikuje se na daný povrch ještě před nanesením obtisku a na něj (do kapky tohoto roztoku) pak nanášíme obtisk. Z pod obtisku poté vodu společně s přebytečným roztokem vytlačíme (štetcem, ušátkem, navhlčeným ubrouskem) stejně jako bychom usazovali obtisk pouze za použití vody, obtisk vyhladíme a je hotovo. Tímto způsobem (tedy nanesením usazovacího roztoku pod obtisk) lze zajistit výborné přilnutí obtisků i na plochách, které nejsou ideálně lesklé a hladké a výrazně omezit stříbření čirých částí.

Já jsem si při své práci zvyknul na Mr.Mark Setter do té míry, že ho automaticky používám pro nanášení všech obtisků a ani nepřemýšlím o tom, zdali je to nutné či nikoli. Na rozdíl od Adhesolu od Agamy pro mne mají vodičky GSI jednu obrovskou výhodu a tou je praktické balení. Vodičky Agama jsou totiž k dispozici ve stejných ampulkách jako kovové lihové pasty, které jsou docela nepraktické, mají nešikovný uzávěr, vodička se z nich špatně dávkuje a jsou svým tvarem (úzké a vysoké) docela nestabilní, takže když ji mám při práci otevřenou na stole, stačí o ni lehce zavadit a snadno se zvrhne. V tomto ohledu mi Setter od GSI vyhovuje více, neboť lahvička je velká a stabilní a víčko obsahuje praktický štětec, kterým lze roztok snadno a rychle aplikovat bez nutnosti používat další pomůcky.

Změkčovací roztoky pro obtisky

Potřeba donutit obtisk zkopírovat složitý reliéf není v případě kamionového modelářství asi tak častá jako například při stavbě letadel. Typickou potřebou leteckého modeláře je, aby obtisk výsostného znaku nanesený na přeryté a onýtované křídlo do posledního nýtu povrch zkopíroval a nýty ani linky nepřekryl. Zkrátka tak, aby výsledek odpovídal skutečnosti – výsostné znaky jsou stříkané přes šablonu a veškeré detaily povrchu kopírují. V případě kamionového modelářství se takto jemné reliéfy neobjevují tak často a plocha, na které obtisky obvykle nanášíme, jsou většinou poměrně nenáročné (zejména velké hladké plochy kabin). Stačí si ale pořídit Bedford OSBT s krásným reliéfem bočnic dřevěné korby, abyste si uvědomili, že jsou místa, kam ani ochotný obtisk bez změkčovací vodičky není snadné usadit a dlouhé chvíle nad obtisky připravují modelářům pravidelně i firmy Italeri a Revell svými pestrými „showtrucks“.

Se změkčovacími vodičkami se v principu zachází podobně jako s vodičkami usazovacími. Lze je aplikovat na povrch před nanesením obtisku nebo až po něm. Po aplikaci změkčovacího roztoku ovšem obtisk ztrácí pevnost, je pružnější a stává se z něj snadno poškoditelná žvýkačka, která sice poměrně ochotně vstupuje do různých spár či přejímá tvar reliéfu, na který je nanášená, ovšem zároveň je velice náchylná na nevratné poškození. Pokusy o mechanické vyhlazování již změkčených obtisků příliš nedoporučuji. Mnohdy je tedy výhodnější se nejdříve pokusit usadit obtisk pouze za pomoci usazovacího roztoku a pouze v případě nutnosti dále aplikovat roztok změkčovací a to až na obtisk, který je již správně umístěn a je pouze nutné mu vnutit tvar podkladové plochy, který sám od sebe nezkopíruje.

Protože změkčovací obtisky jsou agresivnější než ty usazovací, obtisk na jejich nanesení může reagovat docela divoce. Může se zkroutit, zkrabatět. Já osobně jsem se nikdy takové zásadní reakce nedočkal (obtisk sice povolil, ale nikdy do té míry, že by mne to vyděsilo), ovšem v mnoha návodech jsem se dočetl, že v případě že se obtisk pokroutí a veškerá šance na jeho usazení je zmařená, je nutné zachovat klidnou hlavu a nechat roztok pracovat a obtisk zaschnout (klidně do druhého dne) a roztok udělá veškerou práci za vás a obtisk vyrovná a doslova vpije do podkladu spolu se všemi jeho nerovnostmi.

Práci bez těchto roztoků si dnes nedokáži příliš dobře představit. Když jsem nanášel polepy Viking, které jsem si nechal vyrobit ve firmě decalprint.de, na moje Iveco, myslel jsem si, že pod tyto kvalitní obtisky nanášené na lesklý (a vyleštěný!) povrch bude stačit jen kapka vody a že se nejedná o nic zásadního. Vše vypadalo výborně, dokud se postupně schnoucí obtisky nezačaly postupně projevovat stříbřením a já jsem měl nakonec dost práce s tím, abych pod ně ještě dostal Setter, který stříbření zabránil.

Nesprávně, křivě či jinak nevzhledně nanesené obtisky nebo obtisky projevující se stříbřením, lze považovat za stejný prohřešek proti čistotě práce jako jsou nezačištěné díly nebo nezatmelená místa a nanášení obtisků je proto nutné věnovat pozornost. Po úspěšném nanesení obtisků doporučuji zvážit jejich zalakování v závislosti na tom, má-li být výsledný povrch matný.

Kdy nanášet obtisky?

Závěrem bych ještě rád dodal několik slov k tomu kdy se obtisky nanáší. Obecně lze říci, že obtisky nanášíme až v okamžiku, kdy je hotový povrch, který bude jako pozadí za obtisky a který je dostatečně lesklý, aby na něj bylo možné obtisk usadit. Nalepením obtisků a jejich zalakováním nemusí povrchová úprava končit. Existuje mnoho důvodů proč po zalakování obtisků ještě nanášet další vrstvy barev. Pochopitelně, nikdy nejde o neprůhlednou vrstvu barvy, ale o efekty, které mají buď dopomoci k lepšímu barevnému splynutí obtisků s okolním povrchem nebo představují prach a špínu, která se na povrchu s obtisky zachytila. Po zalakování obtisků tedy může následovat wash pro napuštění spár a nýtů, které obtisk zkopíroval, jemný filtr, který se často používá pro utlumení přílišných kontrastů (aby obtisky příliš nesvítily) a všechny následující kroky patiny, které dále připadají v úvahu (špína, prach, bláto, koroze, škrábance a odřeniny), jejichž nanášení před obtisky nemá smysl.