Úvodem

Co vlastně rozumíme pojmem povrchová úprava a kdy vlastně začíná a kdy končí? Dalo by se říct, a není v tom mnoho nadsázky, že povrchová úprava začíná vyštípnutím prvního dílu z rámečku a končí umístěním modelu na podstavec. V průběhu celého procesu mezi těmito dvěma okamžiky představuje povrchová úprava soubor mnoha rozdílných činností, které mají jeden společný cíl, totiž zajistit to, aby povrch vašeho modelu ve všech ohledech odpovídal povrchu skutečného stroje. Jde tedy nejen o odpovídající barevný odstín, ale také strukturu povrchu a jeho opotřebení provozem a přirozeným stárnutím materiálů – patinu, chcete-li.

Povrchová úprava je oborem, který se neustále vyvíjí a je neustále v pohybu. Proto je velice těžké tento obor nějak popisovat, neboť se neustále objevují nové přístupy, techniky i materiály, které stále posouvají hranice toho kam až se dá při ztvárňování povrchové úpravy zajít. Pokud se ovšem chcete zajímat o nejnovější trendy a zkoumat práci největších borců v oboru, na modely kamionů zapomeňte. Jeden vedle druhého jak tu stojíme či ležíme, jsme všichni kamionoví modeláři na světě jenom pouhými „přicmrndávači“ a světová modelářská špička má před námi náskok několika světelných let, proti tomu nelze nic namítat. Někdo to může cítit jako handicap, pro někoho to však může být silnou motivací k tomu, aby se tuto skutečnost pokusil změnit.

Faktem je, že ani trochu nezáleží na tom, zdali stavíte loď, letadlo, tank a nebo nákladní auto. Metody, postupy a materiál je stejný pro všechny, lišit se mohou postupy pouze s ohledem na rozdíly v charakteru povrchu skutečných strojů (například v tom, že na kabině nákladního auta není nutné napodobovat strukturu litého pancíře jako na věži druhoválečného tanku). Proto je mnohdy dobré sledovat práci a stav poznání okolních modelářských oborů, neboť to je jeden z nejlepších způsobů jak se naučit něco nového.

Povrchová úprava

Provedení povrchové úpravy má zásadní vliv na vzhled vašeho modelu. Nakonec, je to přeci výsledný povrch modelu, který vidíte, nikoli plast pod ním. Můžete tedy tisíckrát postavit výborný model ze zbytků kelímků od jogurtů a vypiplat ho do posledního detailu, ale pokud ho nebudete umět nabarvit, těžko se dočkáte všeobecného uznání. Čistě postavit model znamená ho také čistě nabarvit a to je pro mnohé kamenem úrazu.

Aby bylo možné model kvalitně nabarvit (ať už si pod tím představujete cokoli), je třeba na tuto fázi stavby modelu myslet od samotného počátku. Barva totiž není tmel. Barvou a barvením nic neschováte. Barva není na modelu od toho, aby skryla jeho nedokonalosti a chyby ale aby podtrhla kvalitu jeho povrchu a vyzdvihla jeho detaily a myslet si, že nějaký ten škrábanec nebo nedotmelené místo zalijete barvou není ten správný přístup.

Již při začišťování prvního dílu je nutné mít na paměti, že ho budete barvit. Každé nedostatečně nebo hrubě začištěné místo na tomto dílu bude viditelné i po jeho nabarvení. Každý vryp a každý škrábanec barva spíše zvýrazní než skryje. Právě za tímto účelem, zvýraznění jakýchkoli vad povrchu či nedostatečně začištěných míst, velká většina modelářů při své práci aplikuje na povrch modelu kontrolní nástřik základní barvou, která povrch sjednotí a velice dobře odhalí jeho nepřesnosti v okamžiku, kdy je ještě dostatek času na jejich opravu. Spolu se zajištěním dobré přilnavosti dalších barevných vrstev je toho druhá a velice významná funkce základního nástřiku.

Chcete-li se ujistit, že povrch, na kterém jste doposud pracovali je již připraven pro nanášení barvy a aplikujete-li na něj kontrolní nástřik, obecně nezáleží na tom, čím nástřik provádíte. Každému může vyhovovat něco jiného. Většina z nás ovšem ocení několik následujících vlastností, které bude barva pro základní nástřik mít:

Ať počítám jak počítám, vychází mi Mr.Surfacer jako ideální nástroj pro tuto činnost a stačí se podívat okolo, abyste si uvědomili, že Mr.Surfacer se za poslední roky stal v podstatě etalonem k pojmu základní barva a produkty jiných výrobců (Tamiya surface primer) mu spíše jen sekundují.

Ve většině případů upozorní aplikace Surfaceru na vady povrchu, které byste jiným způsobem sotva odhalili. Většinou jde o nedostatečně vytmelená místa či drobné škrábance a propadliny. Oprava spočívá v opakovaném tmelení či jemnějším přebroušení povrchu s tím, že Surfacer samotný lze použít k opravě drobných vad povrchu jako řídký tmel. Po přebroušení povrchu je pak nutné nástřik surfacerem opakovat do té doby, než je povrch bez vad. S ohledem na další vrstvy nanášené barvy doporučuji, aby surfacer pokrýval celý povrch dílu či sestavy. Není-li tomu tak, riskujete, že výsledný nástřik bude flekatý vlivem barvy původního materiálu v místě, kde byl Surfacer z povrchu broušením odstraněn. Na stejném místě je pak barva aplikována na základní povrch materiálu, což snižuje její přilnavost a zvyšuje riziko jejího stržení (např. maskovací páskou).

Když je vše připraveno...

Pouze v případě, je-li povrch vašeho modelu sametově jemný a ošetřený kontrolním základním nástřikem, který jeho kvalitu potvrdí, a všechny jeho vady jsou odstraněny, má smysl pokračovat dalšími kroky. Dostáváme se do druhé části povrchové úpravy, kterou bychom obecně mohli pojmenovat jako barvení modelu.

Cílem tohoto článku je ukázat způsoby, jakými lze dosáhnout obyčejného jednobarevného a dostatečně kvalitního jednolitého povrchu bez dalších dodatečných efektů. Brzo ale poznáte, že to je pouze základním (dalo by se říci snad i výchozím) stavem povrchu a že ani samotné barvení není činnost zdaleka tak jednoduchá a přímočará, jak by se mohlo zdát a zahrnuje mnoho způsobů jak nanášením barvy na povrch modelu dosáhnout vytouženého konečného vzhledu.

Do barvení samotného je nutné zahrnout i patinu modelu. V minulosti bylo asi ještě možné rozpoznat okamžik, ve kterém modelář přestal s barvením a začal pracovat na patině modelu. V dnešní době je ale stále těžší tuto hranici rozpoznat nebo vůbec definovat, neboť barvení samotné (pojem barvení je v tomto ohledu již vlastně zastaralý a častěji ho nahrazuje všezahrnující termín povrchová úprava) zahrnuje mnoho přípravných prací k pozdějším patinovacím úkonům a mnohdy se v pracovním postupu tyto činnosti střídají (barvit, patinovat, zase barvit, zase patinovat), takže vlastně tyto dvě činnosti postupně splynuly v jedno, takže o nějakém odděleném barvení nebo patinování v moderním pojetí vlastně ani nelze moc hovořit a je třeba k této věci přistupovat jako k celku.

Pokročilé postupy povrchové úpravy

Tematický celek patiny a barvení (a jejich vzájemného ovlivňování) je rozsáhlý (na jeho téma již byly popsány stohy papírů a stovky stran diskusních fór) a je velice složité (ne-li přímo nemožné) tento proces nějakým způsobem zestručnit a popsat a vše zahrnující pojednání na téma povrchová úprava je úkol hodný celoživotního díla. Existují totiž desítky možných přístupů a postupů, které se od sebe navzájem dosti zásadně liší stejně tak jako se liší osobní pohled a názory modelářů na tuto činnost. Mnohdy jeden přístup popírá principy přístupu jiného a vznikají i různé pře a neshody.

Tyto názorové neshody a nebo spíše shody pak v minulosti vedly ke vzniku frakcí, které nějakým způsobem sdílely svůj pohled na povrchovou úpravu a vedly tak ke vzniku takzvaných škol, které se nějakým konkrétním způsobem projevovaly v povrchové úpravě modelů (progresivní severská škola, kontroverzní španělská škola či poněkud zkostnatělá a netolerantní stará škola).

K samotnému uvědomění si významu či smyslu některých technik povrchové úpravy (drybrush, wash, preshading / postshading, fading, chipping, hair spray metoda, pigmenty, modulace povrchu) či jejich pochopení jsou zapotřebí desítky či stovky hodin studia skutečných objektů i modelů samotných, na kterých byly tyto techniky aplikované, o nějakém naučení či osvojení těchto metod ani nemluvě. Proto nemám v úmyslu se zde těmto technikám věnovat, neboť tento text je zaměřen především na základní pilíře modelářské práce a studium pokročilých technik povrchové úpravy témat je dále věcí individuálního rozvoje každé modelářské osobnosti. Mým záměrem je pouze informovat o tom, že svět povrchové úpravy má dimenze vesmíru a že většině smrtelníků se během života ani nepodaří do tohoto vesmíru nakouknout, natož do něj proniknout. To ale neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet! Povrchová úprava modelu nanesením barvy nezačíná a už vůbec nekončí a pokud se chcete o tomto oboru dovědět nebo naučit více, mohu vám jen doporučit, abyste studovali práci a výsledky dosažené nejlepšími modeláři a inspirovali se jimi i při své práci. A k tomu samozřejmě stavět, stavět a stavět, neboť to je jediný způsob, jak si dané postupy osvojit a naučit se je používat.

Jak na to

Vraťme se nyní zpátky na zem a řekněme si alespoň několik základních informací, o které se můžete při své práci opřít. Shrňme si naši situaci. Naše situace je následující:

- na základě článku o stavebnicích, našeho úsudku či osobních preferencích jsme si vybrali stavebnici
- máme k dispozici potřebné nářadí, lepidlo, tmel a díly jsme podle návodu sestavili
- rozhodli jsme se pro nějaký druh barev a připravené máme jejich potřebné odstíny
- povrch modelu je ve všech ohledech připravený pro barvení (je čistý, hladký a ošetřený základním nástřikem)

Výše uvedené je nutnou podmínkou, bez které další práce není možná.

Nyní stojíme před otázkou jakým způsobem aplikovat barvu na model. Jsou zde dvě základní možnosti:

- natíráním
- stříkáním

s tím, že stříkat barvu lze dvěma základními způsoby a to buď modelářskou stříkací pistolí a nebo sprejem. Každá z výše uvedených metod má své výhody a nevýhody, podívejme se na ně podrobněji.

Natírání štětcem

Natírání štětcem je nejstarší, nejlevnější a nejzákladnější způsob jak dostat barvu z plechovky na povrch modelu. Všimněte si, že mezi výčtem všech nej… chybí pojmy nejlepší a nejjednodušší.

Nanášení barvy štětcem bylo běžnou součástí modelářství od první chvíle, kdy se v něm objevily barvy. Není nic jednoduššího, než si skočit do papírnictví pro pár štětců, rozmíchat barvu v plechovce a tradá – můžeme natírat. Dlouhou dobu to byl jediný způsob povrchové úpravy a později sice nebyl jediný, ale jediný dostupný, který si mohla většina modelářů dovolit. Dělali to tak všichni a všem to připadalo normální. Pak se ale objevil první model barvený stříkací pistolí, za ním druhý, třetí a brzo bylo jasné, že kvalita povrchu modelů dosažená natíráním nemůže výsledkům práce se stříkací pistolí konkurovat. Klasické „štětcování“ začalo ustupovat do pozadí a ustupuje i nadále v tom smyslu, že natírat štětcem celý model je prostě považováno za krok zpátky a to nikoli kvůli metodě samotné jako spíše kvůli dosaženým výsledkům. Samotná práce se štětcem je stále nedílnou součástí modelářství a některé obory bez něj nedokáží vůbec existovat (figurkařina), ale ve většině ostatních oborů hraje prim stříkací pistole a štětce jim pouze sekundují při barevné úpravě drobnějších dílů, retušování či některých metodách patiny.

Pokud se bavíme o tom, že stříkací pistole štětec překonává, hovoříme především o nanášení barvy na rozsáhlejší rovné plochy, které vyžadují rovnoměrnou hladkou vrstvu a na kterých jsou jednotlivé tahy štětcem obvykle patrné i při relativně přesné práci. Štětec pokulhává i v mnoha dalších aplikacích jako jsou například jemné barevné přechody (kamufláže) a některé patinovací techniky. Na druhou stranu taková významná a klasická metoda jako je drybrush (metoda suchého štětce) se podle štětce dokonce jmenuje a při ní jej není možné nijak nahradit. Míra, do jaké modelář dokáže pracovat se štětcem a dosahovat dobrých výsledků je ovlivněná schopnostmi každého z nás naučit se pracovat se štětcem, dobře si připravit barvu a tu na povrch vhodně zvolenými tahy nanášet. Nemalý vliv na výsledky mají i barvy samotné a zatímco některé jsou pro nanášení štětcem určené (olejové barvy, řada Vallejo na štětec), s jinými barvami natírat lze pouze za zvýšeného úsilí.

Faktem je, že model lze normálně postavit i za použití štětců jako jediného způsobu nanášení barvy. Pro nemalou část začínajících modelářů to je první kontakt s barvami jako takovými a dosažené výsledky nemusí být vždy neuspokojivé. Pravdou ale je, že s rostoucími rozměry modelů je natírání problematičtější a rozdíly v porovnání s modely stříkanými jsou čím dál více patrné, zvláště pak, mají-li být modely barveny lesklými barvami. To je, bohužel, osud většiny modelů kamionů a zejména díly kabin a kapotáže jsou pro natírání štětcem vyloženě nevhodné. Jistě, natírat se dají, ale takové výsledky jako se stříkací pistolí nikdy nedosáhnete. Je možné, že se někdo zabývá teoriemi jak se stříkacím pistolím vyhnout a jak pracovat se štětcem a barvami tak dobře, že jimi lze stříkací pistoli zcela nahradit (jsem přesvědčen, že zkušená a dobře trénovaná ruka dokáže se štětcem zázraky), ovšem v oboru osobních nebo nákladních automobilů, letadel či bojové techniky nikoho takového neznám. Navíc, při dnešních stále příznivějších cenách potřebného vybavení (největší náklady v dnešní době představuje stříkací pistole a kompresor), které je možné při nákupu nářadí nutného pro začátečníky pořídit řádově do dvou tisíc korun za velice slušné (byť třeba bazarové) vybavení, z mého pohledu nemá smysl se „štětcováním“ modelů kamionů (až na některé výjimky) zabývat.

Na druhou stranu, když zavzpomínám na svoje začátky, uvědomím si, že natírání štětcem mi tehdy poskytovalo výsledky, se kterými jsem byl spokojený. Můj první model kamionu byl pro mne zároveň prvním kontaktem s plastikovým modelářstvím vůbec. Tento model jsem postavil z velké části z nenabarvených plastových dílů ze stavebnice (natíral jsem jen motor, světla, disky kol a drobné detaily), druhý model jsem již kompletně natíral štětcem a kabinu třetího jsem již stříkal primitivní začátečnickou fixírkou Revell s podomácku vyrobeným zdrojem tlakového vzduchu. Na čtvrtém modelu jsem stále ještě štětcem natíral téměř dvě třetiny dílů (prakticky vše s výjimkou exteriérových dílů kabiny a nárazníku), ovšem při práci se štětcem (a emaily Agama) jsem docílil natolik dobrých výsledků, že jsem s nimi i po letech spokojen a stále je považuji za velice dobré.

Proto práci se štětcem při stavbě modelů nijak nezavrhuji a myslím si, že vhodnou kombinací natírání štětcem a použitím barev ve spreji lze dosáhnout velice zajímavých výsledků i bez nutnosti investovat tisíce korun do potřebného vybavení. Na druhou stranu, při ceně jedné stavebnice kamionu (řádově 1000,-) a minimálních nutných nákladů na pořízení stříkací pistole a kompresoru (řádově 2000,-) je otázkou, zdali má smysl si takto komplikovat práci. Je jasné, že pokud s modelářstvím teprve začínáte, zdaleka nemusíte mít tušení, jestli se tímto koníčkem budete vážně a dlouhodobě zabývat či nikoli a v tom případě je rozumné s většími investicemi počkat. V tom případě je pro vás štětec v jedné ruce a sprej ve druhé zajímavou alternativou.

Spreje

Alternativou, která je cenově atraktivnější než nákup kompresoru a stříkací pistole, je použití vhodných sprejů. Ty vyrábí některé modelářské firmy (Tamiya), ale jsou také běžně k dispozici jako klasické spreje s univerzálním použitím. Pokud si dáte pozor na bázi spreje (spreje na bázi nitrocelulózy jsou vůči plastu agresivní) a zvolíte buď spreje akrylové nebo syntetické, můžete jimi při své práci stříkací pistoli nahradit.

Má to pochopitelně svá omezení. Jemné dávkování barvy, které umožňuje stříkací pistole je na míle vzdálené hrubosti klasických sprejů a tomu odpovídá jak plošný rozptyl barvy ze spreje tak i vydatnost takto nanášené vrstvy. Nebudete-li opatrní, můžete tak snadno zalít drobné povrchové detaily. Pozor také na reakci sprejů se dříve nanesenými modelářskými barvami. Snadno může dojít k nežádoucí reakci a složitě opravitelnému poškození modelu, takže případné kombinace je vhodné předem vyzkoušet mimo plochy modelu. Pozor také na reakci čirých laků a obtisků, která se může rovněž objevit.

Airbrush

Pojem airbrush zahrnuje širokou paletu nástrojů, které jsou určené k nanášení barvy stříkáním. Nejčastěji je tento pojem překládán obecně jako stříkací pistole, ovšem je nutné si uvědomit, že i stříkacích pistolí je velké množství typů a provedení a v modelářství se používají pouze některé. Nejčastěji jde o malé a lehké retušovací pistole určené pro grafiky, pro než se mezi modeláři obecný termín stříkací pistole vžil. I tak jde však o několik základních typů, které se rozlišují podle funkce na stříkací pistole:

- jednočinné
- dvoučinné

Jednočinné stříkací pistole

Jednočinné pistole, mezi které se řadí jak klasické základní pistole tak i klasické fixírky, fungují tak, že vzduchu proudící útrobami pistole okolo trysky z této trysky strhává barvu, kterou vzduch přenáší z pistole na stříkaný povrch. Konstrukcí pistole je daná závislost množství barvy na průtoku vzduchu. Toto množství je regulováno ovládací páčkou či spouští, jednoduše čím více vzduchu, tím více barvy. Tyto pistole jsou nenáročné na ovládání a jsou vhodné zejména pro začínající modeláře, kteří si chtějí práci se stříkací pistolí osvojit. Svojí konstrukcí jsou sice trochu omezené v použití (nelze s nimi vytvářet tak jemné efekty jako s pistolemi složitějšími), ovšem na klasické nanášení barvy na povrch modelu postačují a leckterý modelář ani po letech nepociťuje nutnost tuto pistoli vyměnit za dražší a složitější.

Dvojčinné stříkací pistole

Dvojčinné stříkací pistole jsou složitější konstrukce a mají složitější ovládání. Jsou předurčeny na ty nejjemnější grafické práce, ale dají se bez obav použít i na nanášení barvy na větší plochy (v závislosti na velikosti trysky, pochopitelně). Princip dvojčinnosti, podle kterého jsou tyto pistole pojmenované, spočívá v nezávislé regulaci průtoku vzduchu i barvy. Je to jako byste měli k dispozici jednu páčku k tomu, abyste nastavili požadované množství vzduchu proudícího pistolí a druhou páčku k tomu, abyste nastavili množství barvy, kterou bude proudící vzduch odebírat. U dvojčinných pistolí je ovládání obvykle sdruženo do jedné páčky, přičemž jedním pohybem (stlačením) se reguluje množství vzduchu a druhým pohybem (tažením) se reguluje množství barvy. Tato složitější regulace umožňuje i nejjemnější grafické práce, které vyžadují relativně velké množství proudícího vzduchu ovšem při malém množství nanášené barvy (čáry tloušťky i pod 1 mm), což pistole jednočinné neumožňují, neboť u nich je množství barvy jednoznačně závislé na množství proudícího vzduchu a tento poměr nelze měnit.

Zvláštní odnoží dvojčinných pistolí jsou pistole závisle dvojčinné. Ty jsou svojí konstrukcí podobné pistolím dvojčinným, ovšem ovládají se velice podobně jako pistole jednočinné – pouze jedním pohybem ovládací páčky. Vtipem této konstrukce je, že u tohoto druhu pistole je možné ručně přednastavit okamžik, ve kterém se do proudícího vzduchu začíná přidávat barva. Je tedy možné, aby se při spouštění vzduchu do něj od počátku začala přidávat barva a její množství postupně narůstalo jako u pistolí jednočinných, ale zároveň je možné pistoli nastavit tak, aby množství proudícího vzduchu postupně narůstalo a teprve až v určitém okamžiku (kdy je k dispozici dostatečně silný proud vzduchu i pro jemnou práci) se do něj začala přidávat barva. Teoreticky je tedy možné se závisle dvojčinnou pistolí dosáhnout všech pracovních stavů jako s pistolí nezávisle dvojčinnou, ovšem vyžaduje to předem nastavit pistoli (to obvykle představuje sejmutí krytu a pootočení dorazového kolečka na závitu, tedy činnost v řádu několika málo sekund) a pro změnu nastavení je nutné práci přerušit. Není to sice úplně pohodlné, ale ovládání pistole je o poznání jednodušší a představuje tak užitečný stupeň při přechodu z jednočinné pistole na dvojčinnou.

Základní modelářské jednočinné pistole je možné pořídit řádově za pětistovku a cena těch jednočinných se pohybuje řádově až do patnácti set korun (Revell, základní modely Fengda). Závisle dvoučinné pistole nabízí na našem trhu především Hansa či Triplex a ty jsou k mání řádově za dva tisíce. V oboru dvojčinných pistolí dlouhodobě kralují především značky Iwatta a Harder & Steenbeck, které jsou v oboru považovány za špičku a jejich ceny se pohybují řádově od tří tisíc. Na téma jakou pistoli zvolit a která je na jakou práci vhodná, bylo na internetu napsáno prakticky vše a pátrání při výběru proto ponechávám na každém zvlášť.

Zdroje tlakového vzduchu

Stříkací pistole, aby fungovala, potřebuje dodatečný zdroj tlakového vzduchu. Tím je obvykle kompresor. Stejně jako pistolí, je i kompresorů na trhu více druhů a provedení. Ceny se pohybují od několika set korun do několika tisíc a kritérií, podle kterých je vhodné kompresor vybírat je několik. Dosti zásadní může být například hlučnost zařízení či otázka, zda má kompresor tlakovou nádobu, ze které lze odebírat vzduch, aniž by kompresor pumpoval a nebo zdali ji kompresor nemá a musí tak pracovat nepřetržitě (což může při delším stříkání vést k jeho přehřátí a nutnosti práci přerušit). Dobré je také zaměřit se na způsob regulace tlaku vzduchu, který kompresor vyrábí a zdali kompresor obsahuje odlučovač vody a nečistot, které se jinak z útrob kompresoru mohou dostat až do pistole a na stříkaný povrch. Nezapomeňte se také ujistit, že výrobce kompresoru či pistole nabízí vhodný způsob, kterým lze tato dvě zařízení jednoduše spojit (např. formou rychlospojky).

Kromě klasických kompresorů jsou na trhu také tlakové bombičky (nejčastěji v podobě sprejové nádobky), které obsahují tlakový vzduch a mohou být při spojení se stříkací pistolí použity ke stříkání. Tato varianta je sice zdánlivě lákavá skrze cenu, ovšem skutečností je, že tlakový vzduch z bombičky snadno a rychle vypotřebujete a nezbude vám nic jiného, než si brzo pořídit další. Na malý model při šetrné práci to může stačit, ale pochybuji že jedna bombička vystačí na běžnou práci se stříkací pistolí na jednom modelu. Tím méně je tato varianta vhodná pro začátečníky, kteří potřebují mít naopak dostatečnou šanci si práci s pistolí vyzkoušet, procvičit a naučit se s ní základní triky a na to nějaká bombička sotva vystačí. Zaregistroval jsem také alternativy v podobě průmyslových tlakových lahví, které si modeláři nechali naplnit nějakým vhodným nosným plynem (nejsem si jistý, zdali to byl přímo atmosférický vzduch). Taková nádoba sice může vydržet déle než nějaká malá bombička, ovšem nejsem si úplně jistý praktičností tohoto řešení a stále jde spíše o nouzovou alternativu.

Základy práce se stříkací pistolí

Na téma práce se stříkací pistolí byly, stejně jako na téma pistolí samotných, popsány stovky stran knih, návodů a modelářských fór. Chcete-li se naučit pracovat se stříkací pistolí, nezbývá mi nic jiného než vás na takové zdroje odkázat neboť není mým úmyslem zde vše rozepisovat do detailů. Zmíním pouze základní rysy této činnosti.

Základem práce je mít k dispozici stříkací pistoli napojenou na kompresor, který poskytuje tlak v řádu jednotek barů. Pracovní tlak většiny běžných stříkacích pistolí je 1-3 bar. Pokud vše funguje tak jak má, stlačením spouště slyšíme jak z pistole uniká vzduch. Je nutné si uvědomit, že stříkání uvolňuje do vzduchu nemalé množství částeček barvy a proto je nutné zajistit si při práci dostatečné větrání a také ochranu dýchací soustavy vhodným respirátorem.

Máme-li takto připravené nářadí, je třeba se ještě zaměřit na barvu. Většina barev, které modeláři při své práci používají, jsou v balení od výrobce k dispozici v konzistenci, která je na stříkání nevhodné a je třeba je ještě dále zředit. Polemika nad tím jaké ředidlo používat je v článku 6 na téma barvy. Obvyklá formulace, která popisuje hustotu barvy vhodnou ke stříkání je zhruba konzistence mléka. Většinou to znamená zředit barvu z originálního balení alespoň 1:1 a většinou i více (1:2, 1:3 ve prospěch ředidla). Vždy je to balancování na hraně kdy vysoká hustota barvy a nekvalitní povrch je na straně jedné a kvalitní povrch ale špatná krycí schopnost nástřiku na straně druhé.

Barvu je vhodnější naředit méně, vyzkoušet ji v pistoli a případně ještě doředit. Doporučené je taky ředit barvu ve zvláštní nádobce (nebo stříkačce) a nemíchat ji s původní barvou v plechovce, protože přidané ředidlo má vliv na vlastnosti původní barvy a může zkrátit její skladovatelnost. Navíc, když barvu v plechovce naředíte příliš, již není cesty zpět a barvu nebudete mít čím zahustit. Pokud je příliš hustá, barva má tendenci z pistole prskat a dělat viditelné kapky. Ideálně naředěná barva místo těchto kapek tvoří měkký difúzní přechod. Barva, která je naředěná více než je zdrávo špatně kryje a okamžitě se roztéká i při opatrném stříkání. Podotýkám, že hustotu barvy je nutné zkoušet na nesavém materiálu (plastová destička), neboť při zkoušení na obyčejném papíře se barva může jevit relativně hustá, neboť papír její ředidlo okamžitě pohltí.

Je-li hustota barvy vyhovující, můžeme přejít k samotnému stříkání. S pistolí se de facto pracuje stejně jako se sprejem. Jednoduše stiskněte spoušť a táhlým pohybem ruky nanášejte barvu na povrch. Co se týče vzdálenosti, ze které je vhodné stříkat, ta se pohybuje od několika milimetrů při stříkání tenkých čar až po řádově 20 cm při nástřiku na větší plochy (v závislosti na vlastnostech pistole a množství stříkané barvy). Abyste se vyvarovali nechtěným vzorům či nerovnoměrnému nanesení barvy, postupujte po ploše postupně (doporučeno je nanášet barvu nejdříve ve vodorovných pruzích a následně pak pruzích svislých či naopak) a snažte se nesetrvávat na jednom místě příliš dlouho , vyhnete se tak nechtěnému nahromadění barvy. Barvu nanášejte raději ve více tenkých vrstvách než v jedné tlusté. Není od věci si před prací samotnou nejprve ovládání pistole nacvičit nástřikem jednoduchých vzorů na papír. Začněte s jednoduchými linkami, křivkami, tečkami, zkuste se podepsat nebo nastříkat mřížku pro piškvorky. Ujistěte se, že pistoli ovládáte do té míry, že jste schopni kontrolovaně udělat linku z bodu A do bodu B. Do stříkání modelu se pusťte až si budete svými schopnostmi dostatečně jistí. Je jednodušší chvíli cvičit, než hned napoprvé zničit nějaký díl vašeho modelu.

Se stříkací pistolí zacházejte v rukavičkách. Jedná se o jemnou mechaniku, mnohdy až luxusní a ona vám to při práci vrátí. Důležitá je zejména čistota. Osobně si potrpím na to, aby moje pistole byla čistá, neboť vnímám to, jak i drobné nánosy barvy či znečištění z předchozí práce dokáže její funkci ovlivnit. Když pracuji na modelu průběžně několik dní či týdnů, stříkám s ní prakticky denně. Po každé práci ji nerozebírám, ale provedu několik základních úkonů, kterými ji vyčistím alespoň částečně: vystříkám z ní přebytečnou barvu, několikrát ji prostříknu čistým ředidlem (většinou používám aceton – moje pistole má teflonová těsnění, kterým aceton neublíží, ale dlouhé roky jsem acetonem bez větších problémů čistil i svoji Hansu 281, která měla gumová těsnění), čistým štětcem „zašmrdlám“ v kalíšku na barvu, kde aceton rozpustí i poslední zbytky barvy, pistoli znova prostříku čistým ředidle, vyndám jehlu a trysku, hadříkem je očistím a je-li vše bez problému čisté, a pistole při prostříknutím ředidlem na papíru nenechává barevné stopy, pistoli odložím. Jednou za čas, v závislosti na tom s jakými druhy barev pracuji a jak intenzivní práce je, pistoli odpojím od kompresoru a do šroubku ji rozeberu a vyčistím barvu (acetonem) i z těch posledních záhybů speciálními kartáčky, které za tímto účelem výrobci stříkacích pistolí nabízejí. Jako doplňkové nástroje mi při tom slouží klasické vatové tyčinky do uší a starší štětec. Komu nevyhovuje, že vatové tyčinky "pouští" nemalé množství chlupů, tomu mohu doporučit tyčinky Tamiya, které jsou dostupné v několika tvarech a velikostech.

Jedním z častých důvodů ke kompletnímu čištění pistole je střídavá práce s metalízami a tmavými odstíny nemetalických barev. Pracuji-li například s Alcladem nebo nějakou metalízou a poté mám stříkat nějaký díl tmavou (a nedej bože lesklou barvou), pistoli čistím automaticky neboť ze zkušenosti vím, že v drobných zákoutích, zejména v zadní části pistole kolem jehly, vždy zůstane stopové množství původní barvy, i když pistoli několikrát prostříknu ředidlem. Toto stopové množství nemá žádný vliv při práci s běžnými barvami, ovšem v případě metalíz stačí trocha, aby se na výsledném povrchu objevily drobné kovové šupinky, které výsledný povrch znehodnotí.

Kvalita výsledného povrchu

Při stříkání modelu velice brzo zjistíte, že barva není sama od sebe ideálně hladká a rovná. K tomu je zapotřebí při práci zvolit vhodné parametry (hustota barvy, výstupní tlak kompresoru, vzdálenost pistole od povrchu při stříkání, množství barvy na povrch stříkané) Pokud se vám nedaří dosáhnout hladkého a rovného povrchu hned napoprvé, nezoufejte. Práce si pistolí není nic jednoduchého a naučit se jí ovládat a osvojit si veškeré činnosti s ní spojené je záležitostí na dlouhé měsíce a roky. Velká alchymie je také zvolit správný typ barvy, dobře ji naředit, aby bylo možné hladkého a jemného povrchu vůbec dosáhnout.

Brzy také poznáte, že matný nebo polomatný povrch je milosrdnější než povrchy lesklé. Na matném povrchu je vidět podstatně méně nečistot a ani hrubost samotného povrchu není tak výrazná, zatímco na lesklém povrchu jsou všechny tyto věci vidět podstatně lépe a na čistotu a přesnost práce jsou lesklé povrchy podstatně náročnější.

Co se barev samotných týče, na kvalitu výsledného povrchu má (mimo jiné) vliv i jejich schopnost „slévat se“ v jednu hladkou a rovnoměrnou vrstvu. Zatímco klasické emaily jsou v tomto poměrně neutrální, slévají se vcelku dobře a lesklé povrchy tvoří ochotně, u akrylových barev to není zdaleka tak jednoznačné. Některé akrylové barvy mají se sléváním a tvořením lesklých povrchů docela problémy a ani při větší snaze se vám s nimi nepodaří dosáhnout takových výsledků jako s jinými. Několik modelů jsem postavil s akrylovými barvami Model Master, u kterých je výsledný povrch i lesklých barev spíše polomatný než vyloženě lesklý. Na druhou stranu, stačí si vyzkoušet lesklou bílou GSI řady H a poznáte, co to znamená lesklý povrch. Barva se výborně stříká a parádně tvoří jednolitý lesklý povrch. Něco jiného je, že lesklé GSI řady H mají trochu problém se schnutím… Některým barvám lze pro usnadnění práce pomoci tzv. zpomalovačem schnutí, který jednak omezuje zasychání barvy na trysce stříkací pistole, omezuje nechtěné „prášení“ barvy mimo hlavní oblast stříkání a zpomaluje schnutí samotné barvy, která tak má o něco více času utvořit kvalitní povrch. Etalonem pro slévání a tvorbu lesklých povrchů se pro mne staly dvousložkové autolaky. Práce s nimi se sice o něco náročnější, ale dosažené výsledky v lesku, odolnosti a kvalitě povrchu překonávají vše co jsem doposud vyzkoušel. Pro běžnou práci jsou trochu nepraktické, ale když jde o lesk, stojí za úvahu.