Další rok už byl co se Magnumu týče jenom výkřik do tmy v porovnání s těmi předchozími. Pravda je, že to také bylo ovlivněno vysokou školou a mým stěhováním do Prahy. Klid a koncentrace, kterou jsem měl na stavbu předtím byla ta tam. Pravda, F12 se mi povedlo dokončit v rekordně krátkém čase, ale to nebyl projekt ani zdaleka tak významný jako tento. Dokončil jsem tmelení kabiny, základ nastříkal ověřovací černou barvou a protože se všechny spoje zdály dobré, následovalo několik vrstev lesklé tmavě zelené (Humbrol). Díky velkému nadšení jsem ale vše příliš uspěchal a na kabině ulpělo mnoho prachových smítek a nečistot s čímž jsem neměl v úmyslu se smířit. Vzhledem k tomu, že jsem měl v živé paměti odstraňování barvy ze zadních blatníků, kabinu jsem s velkým respektem (a sebeproklínáním) odložil do police a dlouho se na ní pouze díval. Od ledna 2005 jsem si začal kupovat časopis Modelář a z následujících článků během celého roku vyčetl spoustu fíglů na opravy poškozeného laku v čele s užíváním brusných past. Protože jsem se během stavby cisternového návěsu pro Volvo F12 naučil používat základní barvu ve spreji (Tamila), napadlo mne, že nejjednodušší bude přestříkat kabinu základním odstínem, nerovnosti přebrousit a rozleštit a finální odstín aplikovat znova. To by ale nebylo Magnum, kdybych něco nepokazil, protože pod silnější vrstvou nástřiku se základní vrstva zkrabatěla a začala se loupat. V tu chvíli jsem měl nastříkanou pouze zadní stěnu kabiny, takže jsem zničil jenom část povrchu, ale vzhledem k charakteru kabinu část opravdu nejhorší a nejčlenitější. Brousit na tomto místě barvu a snažit se ji seškrábat rydlem je ale bohužel ještě větší nesmysl, než výplody Strany zelených o přesunutí kamionové dopravy na železnici, takže další pokračování jsem odložil na neurčito a mezitím přemýšlel o tom, jak vše vyřešit.