Návěsové tahače řady 100

Jak již bylo zmíněno výše, sériová výroba (pokud se tak dá nazvat) návěsových tahačů nové generace, tedy řady 100, se rozběhla v roce 1974. Vyrobena byla první zkušební desetikusová série tahačů 100.45, které již (na rozdíl od prvotních prototypů) zhruba odpovídaly pozdějšímu sériovému povedení standardních návěsových tahačů řady 100, které byly vyráběny pod označením 100.47.

Liaz 100.45

Liaz 100.45

Vozidel 100.45 bylo vyrobeno pouze malé množství. Jejich výroba zřejmě posloužila především optimalizaci výroby, doladění posledních technologických aspektů výroby. Vozidla měla obdélníkový rám nýtovaný z podélníků a příčníků lisovaných z ocelového plechu s pomocným rámem pod točnicí. Mezi nápravami byly na obou stranách vozidla umístěny 180ti litrové palivové nádrže, vzduchojemy (na straně řidiče) a skříň s bateriemi a nosič rezervy (na straně spolujezdce). Rozvor náprav vozidla byl 3750 mm. Přední náprava byla tradičně tuhá, kovaná do I profilu o rozchodu kol 2050 mm.

Zadní náprava tahače řady 100

Zadní náprava, opět tuhá, s děleným mostem, kuželovým soukolím rozvodovky a planetovými kolovými redukcemi. Zadní nápravu přes desetistupňovou převodovku Praga 10P80 a suchou dvoukotoučovou spojku poháněl turbodmychadlem přeplňovaný řadový šestiválcový motor MŠ 637 o objemu 11,94 litru (vrtání/zdvih – 130/150 mm) a výkonu 200 kW (max toč. Moment 1055 Nm při 1400 ot/min). Vpředu i vzadu bylo vozidlo odpruženo listovými pery s přídavnými teleskopickými tlumiči. Řízení bylo vybaveno hydraulickým posilovačem. Brzdy byly vzduchové, dvoukruhové, elektrický systém čtyřiadvaceti-voltový.

Několik pohledů na přední zavěšení nesklopné kabiny řady 100

Pohled na odkrytý motor a panel který ho zakrývá

Prostor pod lehátkem zůstal nevyužitý

Několik pohledů pod přední panel kabiny

Pracoviště řidiče

Kabina byla nesklopná, celokovová, dvoudvéřová, třímístná s jedním lůžkem. Vzadu byla odpružena gumovým silentblokem, vpředu čtvrteliptickými listovými pery s přídavnými tlumiči. Sedačka řidiče byla samostatná a odpružená, vpravo od ní se nacházela lavice pro zbývající dva členy posádky. Jejím odklopením (spolu s částí motorového tunelu) na lůžko (nad nímž se nacházela síťovaná police pro uložení osobních věcí posádky) vzniknul přístup k motoru. V případě potřeby bylo možné sejmout další podlahové panely, které umožňovaly údržbu všech součástí vozidla ukrytých pod kabinou. Přístrojová deska byla rovná se všemi nezbytnými kontrolkami umístěnými v ohledu a dosahu řidiče. Regulaci teploty v kabině zajišťovala ventilace a teplovodní topení s elektrickým ventilátorem. Pohotovostní hmotnost tahače 100.45 byla 6840 kg při celkové hmotnosti soupravy 36 tun. Délka samotného tahače byla 6350 mm, šířka 2500 mm a výška 2715 mm. Brzdový okruh byl vzduchokapalinový. Vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 92 km.

Liaz 100.47, 100.49

Liaz 100.47

Model 100.47, jehož výroba se naplno rozběhla v roce 1977, bezprostředně navazoval na typ 100.45. V tomto případě však šlo již o hromadou výrobu zcela sériových vozidel. Zásadní změnou prošla především střecha kabiny, která byla o 80 mm zvýšena tak, aby odpovídala mezinárodně platným předpisům pro bezpečnost posádky. Vozidlo poháněl upravený motor MŠ 638 (ve všech rozměrových ohledech shodný s MŠ 637) o výkonu 212 (některé materiály uvádí 224) kW a maximálním točivém momentu 1132 (1188) Nm při 1300 ot./min. Brzdový okruh vozidla byl vzduchový. Od modelu 100.47 byla pro potřebu přepravy sklápěcími návěsy odvozena varianta 100.49 (někdy označováno jako 100.47H), která byla navíc vybavena hydraulickým systémem pro ovládání sklápění návěsu. Levá palivová nádrž byla použita jako zásobník hydraulického oleje (což pochopitelně snížilo dojezd vozidla) a na převodovce bylo namontováno hydraulické čerpadlo U80. Soustava byla propojena dvouhadicovým systémem s rychlospojkami pro návěs. Ovládání systému bylo elektropneumatické. V ostatních ohledech se vozidlo shodovalo s provedením 100.47.

další provedení

Liaz 100.42

V rámci exportu bylo vyrobeno několik dalších variant tahačů návěsů, které se v závislosti na požadavcích zákazníka od sériových vozidel na našem trhu odlišovaly. Zajímavostí je, že v rámci speciální výbavy byla pro tahače testována i klimatizace. Příkladem plnění potřeb zákazníků může být typ 100.42, který byl spolu s mrazírenskými návěsy Orličan N13 CH dodáván do Sovětského svazu. Od tahače 100.47 se odlišoval především motorem, neboť ho poháněl slabší nepřeplňovaný motor MŠ 634 o výkonu 148 kW.

Další fotografie:

¨ ¨